Vendula Bednaříková: Můj školní rok na pískovišti.

Když jsem před dvěma lety nastoupila po delší pracovní odmlce do zaměstnání jako školní psycholožka, bylo součástí mé pracovny i jedno starší pískoviště. Psycholog, který mi pracovnu předával, pískoviště nepoužíval a se slovy "že to není nic pro něj", jsem částečně jeho přístup přijala a dlouho si pískoviště nevšímala. V pracovně bylo i několik zastaralých hraček a postaviček, které můj zájem o práci s pískem moc nemotivovaly. Nastalo delší období covidových lockdownů a děti ke mně přicházely výjimečně. Nebylo tedy mnoho příležitostí během roku, jak se blíže poznat. Když se začaly děti pomalu do škol vracet, hledala jsem cestu, jak se co nejpřirozenějším způsobem a citlivě přiblížit jejich vnitřnímu světu a pochopit to, co právě teď řeší.

K čemu tedy toto, zatím tajemstvím opředené, místo pro hru v pracovně psychologa slouží? Hledala jsem odpovědi v článcích na internetu. Informace byly všeobecné, ale při tom zajímavé. Po nějaké době jsem narazila na knihu od Veroniky Galusové a hned jsem se začetla a začala do tajů této metody pomalu pronikat. Abych co nejvíce vytěžila z této projektivní techniky a získala jistotu v tom, co klient při práci v pískovišti sděluje a kam ho změna může posunout, byl roční kurz Sandtray jasnou volbou.

V této závěrečné práci bych chtěla popsat, co mě na poznávání této metody zaujalo, překvapilo, obohatilo a jak může být někdy hra na pískovišti divoká nebo ustrnulá, tichá, klidná i k nezastavení, opatrná i odvážná. Dva momenty z každého sezení bych ale vyzdvihla - ať vytvoří klient v pískovišti cokoliv, vždy to má pro něj nějakou osobní hodnotu, je to jen jeho práce, za kterou není nikým hodnocen. Dokáže probudit emoce a formuje nebo třídí jeho myšlenky a postoje. A za druhé vnímám společný čas strávený na pískovišti jako velmi plynulou cestu, jak s klientem nenuceně navázat důvěrný vztah.

Po letech studií psychologie a dalších vzdělávacích kurzech vím, že praxe je vždy to, co nás posouvá a učí, i když někdy skrze chyby a pády. Proto jsem se do Sandtray pustila rovnou. Začátky byly z mé strany nejisté a plné pochybností, byla jsem však několikrát ujištěna, že metoda je bezpečná. Učila jsem se skrze předměty v písku ptát na pocity klientů, na fyzické projevy, které určitý pocit doprovází a zároveň jsem se snažila reflektovat pocity a tělesné prožívání mé vlastní. Před tím, než za mnou klient přijde podruhé, potřetí, přemítám hlavě, co bylo to, k čemu naposledy vedla změna na pískovišti. Z fotek si připomenu postavy, symboly, popřípadě klientova slova a popis. Stručně tak navazuji na další setkání a doufám, že minimálně mu tím dávám najevo, že jsem mu naslouchala a plně mu svou pozornost věnovala.

Asi nejčastěji jsem poznala klienty nejisté, úzkostné, opatrné a málomluvné. Největší pochybnosti u mě nastávaly ve chvílích, kdy mi několik dospívajících nebylo vůbec schopno pojmenovat svůj pocit nebo vlastnost, odpověď zněla často "nevím", což mě trochu zarazilo a svým způsobem možná i rozhodilo a poslední, co jsem chtěla, bylo klienta zúzkostnit.

Tak jak kurz Sandtray pokračoval, učila jsem se více vnímat výraz ve tváři klienta, jeho postoj, pohyby těla, intonaci hlasu a tyto projevy mu případně sdělovat a ptát se, co to znamená v souvislosti s tím, co vidíme nebo o čem se bavíme. Vzpomínám si, když mi jedna klientka při skládání svého obrazu světa popisovala, co znamená to bílé srdce, které do písku umístila jako jeden ze čtyř předmětů. Znamenalo to zamilovanost, lásku, o které mi dříve neřekla a na krku a dekoltu se jí začaly rozlévat červené skvrny. Tento jev jsem u ní párkrát zaznamenala i dříve při rozhovoru. Když jsem ji na to upozornila, vůbec o tom nevěděla, že se jí to občas stává a trochu se lekla. Různá témata v nás vyvolávají různě silné tělesné a emocionální reakce, je to přirozené a pokud se tyto reakce naučíme sami na sobě číst, vnímat, dokážeme je možná částečně zpětně posílit anebo zmírnit, pokud nechceme např. prožívat stres a napětí. A někdy stačí si toho jen všimnout, pojmenovat to a přijmout jako sobě vlastní a říct si, že je to v pořádku.

Někdy se na pískovišti odehrávají vážná témata, jako je smrt, násilí, nenávist a strach. V tuto chvíli se snažím být pro klienty co nejvíce přijímající a chápající, jsem autentická.

Na druhé straně zde musím připomenout klienta, žáka 7. třídy, s velmi problematickým chováním, z rozpadlé rodiny v péči velmi autoritativního otce. Nikdy za mnou nepřišel sám od sebe, což se ale na školách stává a vím, že děti si k cizímu dospělému musí nejdříve vypěstovat důvěru. Po pár rozhovorech jsem žádný velký posun v našem vztahu nepozorovala, věděla jsem, že doma pochvaly moc neslýchá, ve škole už vůbec ne, dával najevo lhostejnost ke všemu, chtěl to mít rychle za sebou, zdálo se, že ho to i obtěžuje. Tak jsem si jednoho dne řekla, že zkusíme "písek". Nebyl proti a aktivně a se zájmem začal vybírat figurky. Co bylo ale zvláštní, žádnou z těch figurek, kterou vzal do ruky k pískovišti nedonesl, ale vždy ji z asi metrové vzdálenosti do písku odhodil, a tak je nechal. Popis pak nebyl nijak zvlášť obsáhlý, týkal se rodiny, ke změně jsme se dostaly. Na závěr jsem ho však velmi ocenila se slovy, že si vážím jeho práce či hry na písku, že přemýšlel u výběru figurek a o tom, co vytvořil, se mnou komunikoval. Na jeho tváři jsem na konci zaznamenala drobný, ale upřímný úsměv. Co se v něm během té hodiny odehrálo nevím. Dál jsme se na písku nepotkaly. Chci tím ale říct, že jsem pochopila, že pískoviště a to, co se na něm děje je bezpečné místo, kde s určitým nadhledem a odstupem můžeme zpozorovat souvislosti a můžeme si dovolit provést první kroky ke změně. A i když po svém, tak i tento dospívající a nedůvěřivý kluk vzal pískoviště "na milost" a v něčem se možná jen ujistil.

Touto krátkou prací bych možná chtěla dodat odvahu dalším adeptům metody Sandtray.

Pochybnosti o tom, zda jsem dobrým sandtray "průvodcem" klienta, mám stále. Často zpětně analyzuji, co jsem mohla říct jinak, na co jsem se ještě mohla doptat, jak ještě klienta dál posunout. Sama někdy trochu cítím, že jsem sevřená určitým strachem z neznáma. Učím se a setkání s klienty na pískovišti mě dál motivuje a věřím, že Sandtray bude v budoucnu jedna z mých hlavních poradenských a terapeutických metod mé psychologické praxe.

Vendula Bednaříková
bednarikova.vendula@seznam.cz
tel: 731480933.