Križan Juraj Benedikt_„Žmoulání“, aneb když přemýšlející ruce otevírají prožívání

Mgr. Juraj Benedikt Križan

V tomto pojednání vycházím z mé zkušenosti rodinného terapeuta, který používá především narativní přístup, tedy prostředkem mé terapie je především rozhovor. Mezi mé klienty patří také děti s různými obtížemi. Motivem, proč jsem se přihlásil na výcvik Sandtray, byla moje terapeutická práce s dětmi. Zpočátku jsem se domníval, že terapii Sandtray budu používat výlučně s dětmi. Účast na kurzu Sandtray mi záhy rozšířila můj pohled na tuto metodu a začal jsem ji nabízet i mým stávajícím klientům, se kterými jsem dříve vedl terapii formou rozhovoru.

Dávám klientům podnět k tomu, aby mohli vyjádřit svoje téma i prostřednictvím pískoviště. Jsou klienti, kteří tuto formu zatím odmítají. Někteří ji vítají a bez zábran se začnou vyjadřovat prostřednictvím terapie v písku. Někteří sice nabídku přijmou, ale s rozpaky stojí u pískoviště, s různými asociacemi, a později vyjádřenými pocity: "Je to pro mě? Co to na mně zkouší? Co asi tak v tom terapeut uvidí, když něco udělám?" Při těchto počátečních rozpacích klient "žmoulá" písek a povídá o svých tématech. Často se stává, že klient povídá zcela jinak než v obvyklé sedící poloze. Zpravidla je to víc do hloubky, s aktuálními živými pocity, které doprovázejí jeho povídání.

Opakovaně pozoruji, jak je jiné takovéto povídání u písku se "žmouláním", a jak je to jiné sedět jako obvykle v křesle a terapii vést formou rozhovoru. Klienti stojí u pískoviště, žmoulají písek, prsty tvoří obrazce v písku, přesouvají ho ze strany na stranu, hloubí příkopy a vytváří kopce, přesévají písek mezi prsty, a přitom mluví o svých tématech více bezprostředněji a s autentickými emocemi. Mnozí sami reflektují, že se jim takto lépe povídá. Nezřídka pak na následujícím sezení přijmou i další proces terapie v písku.

Začal jsem přemýšlet, proč je to jiné. Přemýšlení mě vedlo k dílčím zkušenostem a vzpomínkám na podobné témata. Také mi vyvstávaly myšlenky, proč si lidi kdysi tak hezky povídali, když drali peří, proč v klášterech mnišek při uvolňujícím povídání mnišky vyšívaly? Proč když se sešli filosofové ve starém Řecku spolu popíjeli, a přitom hloubali o důležitých filosofických tématech. (Z toho vzniklo slovo "Sympózium" Symposion (řecky συμπόσιον – "společná pitka") Povídání o hlubokých věcech jim šlo lépe, když "popíjeli" než, že jen tak povídali. Mám pocit, že klienti často intenzivněji sdílejí svůj život, když mohou nejen povídat, ale při tom i dělat něco jiného. Fyzický kontakt ruky s pískem, žmoulání, stavba obrazu z konkrétních figurek může pomoci více vyjádřit emoce slovem nebo obrazem v pískovišti.

Během výcviku Sandtray se moje pozornost více upínala k tomu, jak to funguje a proč je to účinné pro všechny, nejen pro děti. Účinnost je zmiňovaná především z teoretických základů hry. Hra je stejně jako Sandtray navozuje přirozeně spontánní proces, ve kterém klient sám dává podnět pro obraz v terapeutickém pískovišti, sám si stanovuje cíle a záměr. Klient se dokáže hrou na pískovišti zaujmout, soustředí se na ni. I terapeuta vnímá jakoby zpovzdálí. I sebemenší pozitivní změna přináší skutečnou radost a uspokojení, které klient prožívá jak na emocionální, tak na tělesné úrovni. Sandtray je tvůrčí proces, který otevírá cestu pro nové originální řešení. Umožňuje mu měnit postoj a vytvářet nové kombinace. Zapojuje fantazii, která pomáhá integrovat nové poznatky. V pískovišti je možné tvořit obrazy a děje opakovat. Je možné znovu prožít úspěch, úlevu nebo lásku. Práce v pískovišti pomáhá vyzkoušet si a přijmout jinou roli. (Galusová, 2020)

Princip hry se ukazuje jako účinný nástroj, který působí terapeuticky.

Ještě více mně zaujala při přemýšlení o účinnosti Sandtray myšlenka propojenosti, vzájemného působení jednotlivých oblastí života. Člověk se často definuje jako biopsychosociální bytost. Přidává se ještě spirituální a energetická oblast, aby byl člověk vnímán v ještě širší komplexnosti.

Základní zdroj tohoto propojení nás směřuje na počátek lidského života. V prenatálním období je možné pozorovat rozvoj struktur, který předurčuje jejich propojenost: dělení primární buňky (tzv. raná buněčná proliferace, kdy z primární buňky-zygoty vznikají dělením další) udržuje generované buňky ve vzájemném kontaktu (Keleman, 2005). Tento proces probíhá v 1. týdnu embryonálního období. Ve 2. a 3. týdnu se následně diferencují tři vzájemně provázané vrstvy: ektoderm (vnější vrstva), mezoderm (střední vrstva) a endoderm (vnitřní vrstva) (internetový zdroj 3,). Jejich interakci lze doložit např. prokázaným působením mezodermálních chemických složek na ektoderm. Z něj se diferencuje základ nervového systému, vč. základů mozku, který se začíná vyvíjet od 4. týdne. Z mezodermu se ve stejném období vyvíjejí základy srdce a močového a pohlavního systému, z endodermu základy střeva, jater a dýchacího systému (Šmarda, 2007). Rovněž další orgány a tkáně vznikají ze tří uvedených vrstev. Mnoho struktur spolu zpočátku sousedí, např. srdce a mozek tvoří dvě sousední vrstvy a puls srdce působí přímo na mozek (Keleman, 2005). Jak vývoj pokračuje, dochází k separaci některých dříve spojených či sousedících struktur. Ovšem i přes následnou relativně velkou "vzdušnou" vzdálenost jsou tyto struktury ve vzájemném spojení (nervovou sítí, tj. pomocí elektrochemických vzruchů, nebo chemickými signály přenášenými krví, lymfou nebo mezibuněčnou tekutinou (Koukolík, 2005), ovlivňují se vzájemně po celou dobu života člověka.

Lze dovodit, že orgány a tkáně vzniklé z jedné vrstvy (tedy z jednoho "základu") mají více společných charakteristik. Doplňme, že funkční diferenciace struktur je v dětství nižší než v dospělosti, tj. struktury jsou v dětství jsou více spojeny, více se vzájemně ovlivňují. Proto se uvádí, že děti jsou více psychosomatické než dospělí (Říčan, Krejčířová a kol., 2006).

Toto pojednání bych podpořil několika myšlenkami o základních principech psychosomatiky, protože myslím, že souvisí se Sandtray a s tím, jak terapeuticky působí. Psychosomatika zkoumá vzájemné působení těla a duše. Zabývá se otázkou, jak psychické vlivy působí na tělo a jaký vliv mají naopak tělesná onemocnění na duševní procesy. Vzájemné působení těla a duše na sebe bylo opakovaně potvrzeno vědeckými výzkumy.

Jak se tělo a duše vzájemně ovlivňují? Například pokud není kompenzována nadměrná psychická zátěž, může člověk onemocnět nebo u něj mohou být diagnostikovány funkční poruchy orgánů. Naopak "tělesná" onemocnění, jako je například rakovina, mrtvice nebo infekce HIV mohou velmi negativně ovlivnit duševní rozpoložení člověka.

Již v 70. letech 20. století zavedl Thure von Uexküll, německý průkopník psychosomatiky, pojem "biopsychosociální systém". Zdůrazňoval, že všechna onemocnění souvisejí s biologickými (organickými a tělesnými) funkcemi a psychickými (duševními) funkcemi. Vedle toho hraje velkou roli také povolání, dále prostředí, ve kterém člověk žije, a některé další sociální podmínky. Podle portugalsko-amerického neurovědce Antonia Damasia tvoří psychika, duch a tělo s motorickými a vegetativními (mimovolnými) reakcemi jednotu. Všechny zkušenosti člověka se na základě jeho vnímání ukládají do takzvaných "sítí nervových buněk". Proto se konflikty nebo traumatizace projevují nejen v psychické rovině, ale také i v té tělesné.

Neurovědci se mimo jiné zabývají tím, že za všemi procesy učení stojí změna spojů v nervovém systému. Hovoříme zde o neuroplasticitě. Eric Kandel, známý nositel Nobelovy ceny, se dokonce domníval, že se spoje v mozku mění, když spolu dva lidé hovoří a rozhovor si zapamatují (jako je tomu například při psychoterapii). V 80. letech 20. století se zformoval obor psychoneuroimunologie, který se snaží objasňovat souvislosti mezi psychikou a tělem, zejména imunitním systémem. Náš mozek dokáže ovlivňovat obranné mechanismy jednak prostřednictví sympatiku a bloudivého nervu (obojí je součástí autonomního nervového systému – člověk jej nedokáže ovládat svou vůlí), jednak prostřednictvím hormonů (jako je například kortizol).

Kortizol dokáže například blokovat imunitní systém při stresu nebo těžkých depresích. Tím se u vystresovaných lidí zvyšuje náchylnost k infekcím. Procesy vedoucí ke vzniku psychosomatických obtíží jsou spletité. Na rozvoji psychosomatických onemocnění se podílejí genetické, biologické, sociální a psychické vlivy.

Článek dále pojednává o teoriích vzniku psychosomatických onemocnění. Zde můžeme vnímat principy, které mají vliv na účinnost terapie.

Konverzní teorie. Konverze znamená "přetočení". O konverzním symptomu hovoříme tehdy, pokud člověk nemůže prožít důležitou vnitřní touhu, nebo na ni dokonce nesmí ani pomyslet, protože je pro něj zcela tabu. Vytvoří se tak nevědomý konflikt, který se přenese ("přetočí") na tělesnou úroveň a projeví se příznaky, jako je například bolest, nemoc či jiná tělesná potíž, která nemá žádnou zjevnou organickou příčinu.

Další teorii je vegetativní neuróza. Teorie vegetativní neurózy je již překonaná, ale následující poznatky tvoří stále ještě základ psychosomatiky: Pocity, jako je strach, vztek nebo zklamání, jsou spojeny s reakcemi autonomního nervového systému. Člověk může pociťovat intenzivní bušení srdce, potí se, zvyšuje se jeho krevní tlak apod. Jde o reakce těla, které jsou z evolučního hlediska velmi staré a kdysi byly nezbytné k tomu, aby tělo dokázalo reagovat na nebezpečí číhající v okolí. Současný člověk by však měl umět si své pocity uvědomit, aby nedocházelo k jejich "nahromadění". Není dobré nechat se emocemi "užírat". Psychoterapie se snaží umožnit nové náhledy – znovu propojit pocity s vegetativními reakcemi a přesunout je do vědomí pacienta. Někdy je možné negativní emoce přeměnit i na pozitivní pocity, a tím je narušit (například tak, že člověk nahlíží nejen na nevýhody, ale i na výhody určité situace). (Internetový zdroj č.1).

Práce s tělem je důležitá součást Sandtray terapie. Každá změna výjevu v pískovišti se zároveň promítá do všech rovin bytí klienta. Oční vjem spolu s hmatem, který je při aktu tvoření obrazu zapojen, a slovní zpětnou vazbou terapeuta, vyvolá emoci. Ta se okamžitě projeví i na tělesné úrovni. Kromě prožitku je klient konfrontován se situací, která na něj dopadá tak dlouho, než ji sám změní. Má mnoho možností a neomezený počet pokusů k tomu, aby prostřednictvím změny výjevu na pískovišti změnil i své prožívání. V tomto okamžiku je nucen zapojit i svou duchovní stránku, tj. kam chce ve svém životě směřovat, co od života očekává a jakým způsobem je toho ochoten dosáhnout. (Galusová, 2020)

Pozoruji, že terapie Sandtray je v tomto propojení s emocemi účinná.

Nedá se vyhnout pravdě, že emoce jsou pro život velmi důležité a nejde se jim a jejich vlivům vyhnout. Ukazuje se, že existují jakési tělesné ekvivalenty emocionálních stavů, které často vznikají ihned jako reakce na podněty. V běžném fungování se takové ztělesnění emoce ani nemusí dostat do uvědomělého prožívání. Takže to, že nás něco naštve, rozesmutní, vyděsí, ani nemusíme v myšlení zaregistrovat. Naše tělo ale tyto pocity zaregistruje okamžitě.

Jak se vyhnout, aby se takové emoce, které se nedostanou do našeho povědomí, neukládaly někde v našem těle jako zvýšené napětí? I když existují všeobecné tělesné "mapy" emocí, každé tělo je individuální a ukládání neuvědomělých emocí se může individuálně lišit. (Internetový zdroj č. 2)

Když se cítíme špatně, je napnuté celé tělo. Jsme ohnutí a špatně se nám dýchá. Zhoršuje se nám nálada a jsme neobratní. To vede ke zvýšené sebekritice a negativistickému myšlení. Když se naopak cítíme dobře, stojíme rovně a vzpřímeně. Máme dobrý přehled o tom, co se kolem nás děje. Můžeme dýchat volně a zhluboka. Naši náladu můžeme poměrně snadno ovlivnit prostřednictvím našeho těla. Změna držení těla může mít vliv na naše prožívání. Změna prožívání ovlivňuje tělesné postoje. (Galusová, Podklady k semináři zaměřeného na praktické propojení metody sandtray a práce s tělem.)

Kontakt s pískem a práce s tělem, na rozdíl od narativního přístupu, více aktivuje periferní nervovou soustavu a limbický systém mozku a tím klient dokáže víc komplexněji nahlédnout svůj problém a vyjádřit se i s patřičnými emocemi.

Příkladem tohoto je moje zkušenost s jedním konkrétním autistickým klientem. Jedná se o mladého muže na počátku dospělého věku, který přišel do terapie v doprovodu své matky. Z počátku jsem s ním jeho osobní situaci otevíral pomocí rozhovoru. Velmi záhy se ukázaly limity tohoto přístupu, které byly dané specifickým založením klienta. Klient se komplikovaně vyjadřuje, hodně přemýšlí nad tím, jak se vyjádřit, aby to bylo z jeho pohledu přesné. Vrací se k vyjádřeným slovům a opravuje je a průběžně kontroluje, jak na jeho odpovědi reaguje terapeut. Setkání bylo provázeno napětím ze zvýšené kontroly a ze strany terapeuta pocitem, že terapie nesměřuje ke svému cíli. Navíc matka sdělila, že syn už několikrát s jinými terapeuty sezení ukončil, protože mu to nevyhovovalo.

Nabídl jsem mu možnost terapie na pískovišti. Klient s tímto postupem souhlasil a další sezení probíhala ve zcela jiném duchu. Klient vyjadřoval svoji situaci prostřednictvím symbolů, které umísťoval na pískoviště, průběžně tyto symboly vysvětloval a komentoval. Terapie probíhala hodně jinak, především v tom, že klient se dostal do svého sdělení s daleko větším pocitem bezpečí, přestal se opravovat a vyjadřoval se více do šíře a do hloubky. Občas byl jeho hovor souvislejší, sám spontánně sděloval své pocity a myšlenky. Terapeut nemusel tolik hovor podněcovat svými otázkami. Celkový pocit terapeuta byl mnohem lepší, především z hlediska cílů terapie. Při hovoru v křesle terapeut vnímal jistou oddělenost toho, co klient říká od jeho pocitů. Bylo to patrné i na klientových tělesných postojích. Postoj těla byl víc ustrnulý, tvář byla zamračená. Z výrazu tváře byla patrná nedůvěra. Na pískovišti se klient i po stránce projevů těla jevil více uvolněnější, více souzněla slova s jeho tělesnými projevy. V některých náznacích komentoval klient symboly postaviček s tím, že je do konkrétního místa postavil jen proto, že se mu to takto líbí. Zdálo se, že se takto podněcuje klientova strnulá emocionalita. Klient bude i nadále v terapii pokračovat a tento způsob vedení terapie se jeví pro osobu se specifickými potřebami výrazně vhodnější.

Dalším příkladem klienta, u kterého jsem vnímal rozdíl ve vedení terapie, bylo dítě předškolního věku, kterého rodiče procházeli komplikovaným procesem rozvodu a dítě se tak často ocitalo v emocionálním tlaku ze strany jednoho nebo druhého rodiče. Vnímal jsem při společné části, kde se povídalo o aktuální situaci v rodině, že dítě je hodně stažené, velmi ostražité, málo se projevovalo.

Změna terapeutického prostředí za pískoviště přinesla významný obrat v projevech dítěte. Dítě začalo komunikovat, hned vědělo, co chce na písku dělat. S pískem si dlouho pohrávalo, přinášelo tam svoje fantazie. Bylo velmi zřetelně patrné emocionální uvolnění dítěte, které do značné míry přisuzuji kontaktu s pískem a hernímu přístupu k terapii, který je pro dítě srozumitelný. Dítě bylo v této atmosféře ochotno mluvit i o obtížných tématech a stávající napětí v rodinném systému uvolňovat skrze zobrazení na písku. Důležitým ukazatelem je také to, že dítě se opět hlásí o to, aby mohlo přijít a těší se, že si zase bude moci hrát na písku. Dochází takto k přepsání negativního emočního prožitku pozitivními emocemi prostřednictvím hry na písku. Opět vnímám propojenost. Jednou cestou se se dává do pohybu proces, jehož výsledkem je stres, sevření, negativní pocity, ohrožení apod. A opět přes tělo, práci s pískem, zasypávání, možnost změny a uzpůsobení si situace na pískovišti podle svých aktuálních tužeb přichází uvolnění a návrat pozitivních pocitů.

Závěr: Mojestávající velmi krátká praxe se Sandray ukazuje řadu zjištění, které mají pozitivní dopad na klienty, kteří přijmou tuto formu. Respektuje přirozené prvky, které minimalizují v terapii rozpaky a přes práci s tělem umožňují účinněji zapojit celou osobnost klienta. I když někdy jen "žmoulá" písek. Žmoulání se stává branou k plnějšímu využití spektra, které terapie v písku nabízí. Stimulace rukou pískem podněcuje prožívání skrze propojení. V tomto smyslu platí ono vyjádření, že klient přemýšlí rukama. V neposlední řadě tyto myšlenky potvrzuje také moje zkušenost v roli klienta.

Literatura:

· Galusová, V. (2020) Sandtray, život jako na dlani

· Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (2006). Dětská klinická psychologie. 4. vydání. Praha: Grada

· Šmarda, B. a kol. (2007). Biologie pro psychology a pedagogy. 2. vydání. Praha: Portál

· Keleman, S. (2005). Anatomie emocí. Praha: Portál

· Koukolík, F. (2005). Já – o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: Karolinum

· Internetový zdroj 1: Psychosomatika

https://www.nzip.cz/clanek/712-psychosomatika-zakladni-informace

· Internetový zdroj 2: Emoce

https://www.psychoterapiea.cz/l/emoce-co-sidli-v-tele

· Internetový zdroj 3: Těhotenství https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C4%9Bhotenstv%C3%AD

· Internetový zdroj 4: Práce s tělem v psychoterapii

https://Práce s tělem v psychoterapii – Petra Kadlecová (theses.cz)

Článek ke stažení ve formátu pdf: