Kaňoková Iva: Zkušenosti se sandtray na internátním oddělení střediska výchovné péče.

23.08.2022

Úvodem bych krátce zmínila svou cestu k sandtray jako takové. Má zkušenost začala pomalým oťukáváním už před pár lety, kdy se pro sandtray a její využití v práci s dětskými klienty nadchla má blízká kamarádka a kolegyně. Než však stačila svůj plán uskutečnit, odešla na mateřskou. Myšlenka ale byla zaseta a já se s metodou jako takovou začala čím dál více seznamovat. V prvotním nadšení jsem požádala "Ježíška" o pískoviště, abych pak zjistila, že vlastně vůbec netuším jak na něj. A to pak tedy bylo odsouzeno po poměrně dlouhou dobu stát osamoceně v kanceláři spolu s pár zaprášenými figurkami a čekat na další impulz, který by mě popostrčil k práci jako takové. Ten přišel v podstatě celkem přirozeně se zvědavostí dětí, pro které bylo pískoviště v kanceláři věcí doposud neviděnou, ale o to lákavější. Začaly tedy roky nesmělého zkoušení a "hraní", kterému daly jasnější obrysy až uskutečněné kurzy a především pak absolvovaný výcvik, který celou práci pomohl zarámovat a trochu popošoupnout na vyšší úroveň. I tak ale zbylo pár neznámých, které se až s nabývajícími zkušenostmi ukazují být propojené s jistými specifiky internátních pobytů ve středisku výchovné péče, kde pracuji nejen se sandtray. Tedy alespoň prozatím, protože cesta sandtray je někdy přeci jen pořádná "jízda" a co člověk vnímal jako jasnou záležitost, se velmi často ukáže zase v jiném světle a zcela to převrátí pohled na věc. Ale to už je zase jiné vyprávění, o dobrodružstvích budoucnosti. J Ovšem teď mi dovolte shrnout alespoň pár doposud získaných zkušeností.

Nejprve mi v krátké odbočce dovolte představit, co to vlastně ta střediska výchovné péče (dále střediska) jsou a nastínit trochu kontextu k internátním pobytům jako takovým. Jedná se o školská zařízení, která jsou zaměřena na preventivně výchovnou péči[1] a svým charakterem doplňují další výchovná a poradenská pracoviště, která se podílejí na poskytování komplexní péče o děti, potýkající se s negativními projevy v chování. Cílovou skupinou jsou děti ve věku od 3 let do dospělosti (nebo do dokončení vzdělávání, nejdéle do 26 let), které se setkávají s nějakými negativními jevy ve svém sociálním vývoji, jsou ohroženy rozvojem problémů v chování, poruch chování či se již s plně rozvinutými poruchami chování potýkají, ale nejsou umístěny v nějakém zařízení ústavní výchovy. Jinými slovy jsou to děti, které žijí v rodinách nebo náhradní rodinné péči, chodí do běžných škol, ale vymykají se svým chováním z vrstevnické skupiny. Nejčastěji jsou to děti, které bývají lidově označeny jako "zlobivé". Toto shrnující označení ovšem opomíjí, že se jedná o velmi různorodou skupinu dětí s různými zkušenostmi, odlišnostmi v prožívání, osobnostním nastavení, různými schopnostmi, žijící v různorodém rodinném zázemí a sociálním prostředí apod. Ze zákona je spolupráce se středisky nastavována pro klienty jako dobrovolná, záleží tedy na rozhodnutí rodiny jako takové (i když by to nebyl zákon, pokud by nepřipouštěl výjimky).

Práce s klienty nejčastěji probíhá ve třech základních typech oddělení středisek a to v ambulanci, kam přichází každý, kdo chce spolupracovat, a kde právě probíhá základní seznámení se situací, diagnostika a plánování další péče. Dalšími typy jsou pak oddělení pobytové a stacionář. Ty jsou charakteristické tím, že dítě nedochází pouze na předem domluvená setkání, ale je v nich umístěno na pobyty, které jsou dlouhé od šesti do osmi týdnů. Rozdíl mezi internátním oddělením a stacionářem je v tom, že v internátním oddělení dítě na pobytu i přespává, zatímco ve stacionáři jezdívá každý den na noc domů. Oddělení stacionáře ale nebývají mezi středisky tak rozšířené jako nabídka internátních oddělení. Jak už jsem zmiňovala výše, pobyt v internátním oddělení střediska trvá mezi šesti až osmi týdny, kdy dítě bývá ve středisku ubytováno, je v rámci střediska vzděláváno a celkově zde tráví po stanovenou dobu veškerý čas, kdy není např. na vycházkách s rodiči nebo na víkendových dovolenkách zpět v rodině. Internátní pobyt tedy ve své podstatě představuje jistou formu zintenzivnění práce s dítětem, ale i s rodinou jako takovou, a to zpravidla ve chvíli, kdy se předchozí ambulantní docházka ukázala být v otázce dosažení společně stanovených cílů jako nedostatečná.

Internátní oddělení střediska, kde pracuji já, se zaměřuje na děti ve věku povinné školní docházky - tj. ty, které navštěvují nějaký typ základní školy. Jedná se tedy o široké spektrum dětí ve věku od cca 6 do cca 16 let. Navíc je spádová oblast poměrně velká, zahrnuje několik okresů, dokonce i krajů. Proto se velmi snadno může stát, že děti, které spolu sdílejí pokoj, by se za běžných okolností pravděpodobně nikdy neseznámily, protože jejich domovy dělí i 80 km. Mnoho dětí se proto ocitá poměrně daleko od svých rodin. Ty jsou sice podporovány v kontaktu s dětmi, ale přesto je dlouhý pobyt dítěte v cizím městě pro mnoho z nich novou a často velmi náročnou situací. K tomu se pak přidává prvek celkově neznámého prostředí, nových osob a požadavků. A také určité omezení svobody, na kterou jsou zvyklé, což sdílejí vesměs všechny děti, i ty místní. Nelze úplně zevšeobecňovat, do jaké míry je pro děti nástup na internátní pobyt zátěžovou záležitostí, záleží na motivovanosti dítěte, na jeho cílech, naturelu, situaci v rodině, předchozích zkušenostech s pobytem v jiných zařízeních apod. přesto lze říci, že pro všechny je to do určité míry neobvyklá situace. A právě zde se dostáváme k první vypozorované úloze sandtray. Ta se mi již před mnoha lety (tedy už v době, kdy jsem ještě marně našlapovala kolem kupky písku) osvědčila jako nástroj "ledolamkový", seznamovací. Hraní v písku, byť nemá tu pravou terapeutickou hodnotu, pak trochu odvádí pozornost od rozhovoru, uvolňuje napětí, snižuje tlak situace, ale vytváří i určitou blízkost sdílení společné činnosti, čímž rozhovor ulehčuje. Velmi často tak počáteční práce s dětmi a jejich seznámení s pískovištěm i se mnou a individuálními rozhovory na pobytu probíhá přes drobné kooperační hry v písku (např. střídavé schovávání předmětů a jejich hledání), ale také hru s pískem jako takovým - kreslení, prohrabávání, přesívání. Na internátu jsem potkala několik dětí, se kterými se rozhovor, bez zaměstnání pacek v písku, skládal prakticky jen z jednoslovných odpovědí. Jednalo se nejen o děti úzkostné, ale i o děti, které jsou spíše introvertní, nebo i ty, pro které byla nová situace náročnější, a potřebovaly více času na adaptaci.

Po prvotní adaptaci a seznámení s prostředím pak pro děti nastává další úkol a to sžít se s režimovostí zařízení, protože právě nastavení režimu, požadavků a povinností a s tím spojená důslednost v jejich vyžadování, je základním nástrojem. Tento prvek se pak prolíná veškerým děním na internátním pobytu. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že obsahem programu internátního oddělení není "drezura", i když na pravidla a jejich dodržování je kladen velký důraz a jsou současně prostředkem k dosahování nabízených výhod. Dítěti je poskytováno individuální vedení, směrování a podpora, aby dovedlo v rámci nastavených hranic plně využít svůj potenciál a to jak ve školní práci, tak v odpoledních režimových činnostech a v zájmových aktivitách. Ačkoli se po dětech ve své podstatě nechce nic, co od nich neočekává běžný rodič (dodržování základních norem chování, zodpovědnost za své školní povinnosti, svůj svěřený prostor a podíl na činnostech pro skupinu jako takovou - zpravidla na úklidu společných prostor), je to pro spoustu dětí poměrně velkým, dosud nikdy nezažitým úkolem. I když je na tento "kulturní šok" na pobytu pamatováno v rámci adaptačního období, během kterého se dítě seznamuje s prostředím i s tím, co se od něj očekává, každé dítě pak tyto nároky prožívá individuálně a pro mnoho z nich je zátěží právě už samotná nutnost podřídit se, pracovat v určitém nasazení. S tím je spojený i další efekt práce v písku, a to relaxační.

I přes veškerou podporu, která jim je poskytována, se totiž ocitají pod poměrně velkým tlakem, který potřebují nějak zpracovat. Oproti ambulantní péči tak lze vypozorovat, že kompenzační fáze, potřeba ošetřovat se, přetrvává u dětí na internátních pobytech o něco déle. Samozřejmě náročnost situace nemusí být jediným důvodem, proč se děti této fázi věnují déle. Nezanedbatelným faktorem je i častá přítomnost ADHD a dys-poruch v anamnézách jednotlivých internátních dětí. Lze říci, že s nějakou formou neurovývojové poruchy přichází do střediska až 50% dětí. Setkáváme se ale i s dětmi úzkostnými nebo s dětmi s mentálním postižením. Jedná se tedy o děti, které jsou do jisté míry nezralé, které delší kompenzační, hrací fázi potřebují ať už jako přirozenou vývojovou záležitost, nebo právě jako prostředek vyrovnání se s novou situací. Je nezbytné také poznamenat, že mnoho dětí během internátního pobytu tuto fázi v práci v pískovišti nikdy nepřekročí. "Na vině" je pak zejména časová ohraničenost práce, kdy během šesti až osmi týdnů internátního pobytu, proběhnou s jednotlivými dětmi zpravidla 3 až 4 setkání na pískovišti. I když s některými může být tato forma práce nabídnuta i po návratu do ambulantní péče, nebývá to pravidlem. Pro spoustu dětí je proto nabídka omezená právě na těchto několik málo setkání.

I přes tato omezení se najdou děti, zpravidla pak spíše starší, v pubertálním věku, které jsou i v tomto rozsahu setkání připraveny na terapeutickou práci. Pak je možné v jejich práci pozorovat témata aktuálního dění a prožívání, ve skupině, s kamarády. Samostatnou kapitolou jsou pak témata, která jsou celospolečenského charakteru, jako je pandemie Covid-19 a teď válka na Ukrajině, které děti prožívají o to intenzivněji, že nejsou doma. Objevují se ale také témata dlouhodobá, nezpracovaná. Záleží samozřejmě na tom, s čím se dítě před pobytem potýká, prakticky vždy se ale potíže odrážejí ve vztazích s blízkými, které jsou předchozími problémy nějak pošramoceny. A právě rodina a témata spojená se vztahy jsou nejčastějším tématem práce internátních dětí na pískovišti. Už jen proto, že si dítě potřebuje srovnat myšlenky k tomu, že na pobyt nakonec přeci jen došlo, srovnat se s důvody, pro které rodiče s pobytem nakonec souhlasili, vyjasnit si vlastní postoje k pobytu, vlastní cíle. Ale také si srovnat hodnoty, to, co je pro ně vlastně opravdu důležité. Právě na to je pak na pobytu skutečně času dostatek - ostatně pobyt jako takový velmi často přináší pro všechny zúčastněné odstup od aktuální napjaté situace doma a její zklidnění, možnost srovnat si myšlenky, opět se na sebe těšit. Téma rodiny, příslušnosti k nějaké skupině, vztahů v ní, je pak pro mnoho dětí o to tíživější, protože žijí v neúplné nebo nově vzniklé rodině. Nebo jim oba biologičtí rodiče scházejí a děti žijí v pěstounské péči. V drtivé většině případů se jedná o péči prarodičů, kde do hry vstupuje i velký mezigenerační odstup. Poměry těchto dětí ve skupinách se sice mění, ale např. v tomto školním roce tvoří tyto děti přibližně 25% všech dětí, které pobyt absolvovaly. Pak se v pískovišti objevuje téma nejen aktuálního domácího uspořádání, ale také biologických rodičů, kteří o dítě z jakéhokoli důvodu nepečují. Zejména u dětí v pubertálním věku se spolu s hledáním vlastní identity otevírá i téma vlastních kořenů, které se pak v pískovišti promítá.

Na závěr bych se s vámi ráda krátce podělila o jedno pracovní setkání na pískovišti s dospívajícím klientem:

Klient žije od útlého dětství v příbuzenské pěstounské péči, s rodiči není v kontaktu. S pěstouny se před pobytem dostával do velkých konfliktů, nerespektoval je, porušoval domluvená pravidla. Podobně konfliktní vztahy měl ve škole se spolužáky, vyučujícími. Byl vnímán jako hádavý, drzý, odolný vůči jakémukoli výchovnému působení. I tam se dostával do rozporu s řádem školy, základními pravidly chování.

Na pobytu se nejprve rozkoukával, později se do určité míry opakovaly i potíže, které ho provázejí v kmenové škole. Rovněž se ale projevovala jeho velká uzavřenost - nikoho a nic k sobě nepustil, na kritiku odpovídal zpravidla jen úsměvem, který pak byl mnohdy v kontextu jeho dohadů s pracovníky pobytu vnímán jako další drzost. Podobně "neadekvátně" ovšem reagoval i na pochvalu, pokusy o rozhovor na jakékoli téma, které se ho osobně dotýkalo - zpravidla je odrazil do "autu" nějakou svou průpovídkou, vtipnou hláškou nebo upozorněním, že na toto téma se bavit nebude. Každý rozhovor s ním (pokud už k němu vůbec svolil) byl vlastně trochu výzva, kdy si velmi pečlivě hlídal své hranice a soubor témat se omezil prakticky jen na dění na internátu, ale i tak případné hlubší otázky odbýval. Velmi zřídka byl ochotný sdílet nějaké informace a vlastní pocity. A pokud už, tak pouze v případě, že byl zaměstnaný něčím jiným, např. stolní "povídací" hrou, při které sem tam utrousil nějakou podstatnou větu.

Klient byl na začátku práce v pískovišti hodně nervózní, bylo patrné, že je to pro něj nová situace, kterou si není příliš jistý. Velmi opatrně si prohlížel figurky v policích, ohlížel se, zda se na něj koukám. Pak si postavil obraz. Z postoje (založené ruce, odstup od pískoviště, pohupoval se) bylo patrné, že ani u práce na pískovišti mluvit nechce. Vlastně i obraz, který na pískovišti postavil, působil trochu jako výzva pro mě - co a jak si s tímto asi poradím. V prvotním rozhovoru nad obrazem v pískovišti se pak snažil téma zahrát stranou, aby nešel hlouběji, aby ze situace unikl, jak to dělal vždy, když dojde na citlivé téma. Chvíli jsme se proto točili okolo tématu obrazu - ohrožení ústřední postavy. Nakonec ale díky odosobnělosti obrazu, převedení tématu na metaforu, kterou práce v pískovišti je, si tentokrát dovolil jít dál. Nechal se vést pocitem, který z obrazu měl a postupně pak obraz několikrát pozměnil - nejprve spontánně sám, pak na další vyzvání, které tentokrát již přijal jako možnost, nikoli jako výzvu k boji se mnou. Pracoval, dokud nebyl s obrazem spokojený.

Klient byl na začátku stažený do sebe, nervózní. Po první spontánní změně se však uvolnil, povolil sepnuté ruce. Byl klidnější, soustředěný, ponořený do práce. Na konci práce pak byl velmi překvapený, kam až došel, byl překvapený z té pozitivní změny, kterou vlastně na začátku vůbec nechtěl připustit (přiznal, že úmyslně postavil obraz, který není hezký), z pozitivního pocitu, ke kterému došel. Nedovedl o tom příliš mluvit, ale usmíval se u toho. Spolu jsme si pak o práci na pískovišti a o změně jeho pocitů ještě trochu povídali. Hlavně pak o tom, že to je celé jeho dílem. Z toho byl vlastně také překvapený.

Největší terapeutickou změnou pak bylo to, že si vůbec dovolil ponořit se do tématu, udělat změnu. Už v předchozích rozhovorech na pobytu totiž probleskovala jeho nedůvěra v lidi okolo sebe, pocit, že nemá svůj život ve svých rukách, nemá možnosti cokoli změnit. Právě to, že dovedl změnit osud figur z obrazu, a potažmo svůj pocit z celé práce, byl pro něj také překvapivou změnou. Zejména, když jsme si pak zvědomili, že je skutečně jediným, kdo na tom má nějaký podíl.


[1] Zřizovány jsou dle Zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů). Dalším důležitým dokumentem, který určuje a dále charakterizuje péči poskytovanou v rámci středisek je Vyhláška č. 458/2005 Sb., kterou se upravují podrobnosti o organizaci výchovně vzdělávací péče ve střediscích výchovné péče.