Sochová Nikola: I když nám už není pět, můžeme si stále hrát – o setkávání dospělých lidí u jednoho pískoviště a co vše se kolem toho může dít

Ještě před rokem, když se řeklo "Sandtray", jsem neměla moc ponětí, co to vlastně je. Písek. A co dál? Figurky. Matně si vzpomínám, že jsem na různých stážích, ještě při studiu, viděla pár pracovišť, kde měli velké pískoviště a kolem pár polic s (tehdy pro mě velkým) množstvím figurek. Byla to zařízení, kde se pracovalo s dětmi, např. poradna pro rodinu atd. Dávalo mi to smysl – když děti, tak hračky, byť jsou docela malé. V té chvíli mě nenapadlo, jak mocným nástrojem může být práce v pískovišti také při terapii s dospělými.

Po absolvování ročního výcvikového kurzu v Sandtray terapii už na to samozřejmě koukám jinak. Když kurz loni v květnu začínal, pracovala jsem jako psycholožka v zařízení, které bylo určeno výhradně pro děti. Nadšeně jsem pořídila pískoviště, které mi ochotně vyrobil táta mého přítele, a zařizovala si svou skromnou polici s figurkami, které jsem různě sesbírávala, kde se dalo. Jedinými dospělými osobami v tomto zařízení byl personál, který figurky s úsměvem komentoval větami "počkejte, až vám děti všechny figurky shodí, to vám zabere věčnost, než to zpátky narovnáte" – měly pravdu, potkala jsem se s dětmi, které mi figurky, ať už úmyslně nebo ne, bouraly, ale bylo mi to jedno, rovnala jsem je trpělivě stále dokola. Překvapivě se však našlo více dětí, které si police fascinovaně prohlížely a opatrně braly do ruky figurku po figurce, aby si je prohlédly, a pak je se stejnou opatrností vracely zpátky. I když jsem měla jak pískoviště, tak figurky, nevyužívala jsem tehdy ještě práci v pískovišti tak, jak jsme se to na kurzu "učili". Neměla jsem odvahu. Nechávala jsem děti hrát si s pískem, jak uznají za vhodné – většinou do něj nalévali vodu, aby byl mokrý a lépe se pak tvaroval, používali formičky, lopatičky, kyblíček, občas něco do písku zahrabali, ať už nějaké předměty nebo své vlastní miniaturní ručičky… vzpomínám si, jak mi bylo tehdy líto "nevyužitého potenciálu", který jsem v téhle metodě viděla (teď už vím, jaký význam má i tato forma práce s pískovištěm, škoda, že mi to tehdy nedocházelo) a hledala jsem odvahu, jak začít s pískovištěm pracovat "jinak", tak, jak jsem si myslela, že se s ním pracovat "má" – čím víc jsem však odvahu hledala, tím komplikovanější bylo udělat ten "první krok".

Brzy po začátku kurzu jsem z tohoto zaměstnání odešla a při odstěhovávání mých věcí z tehdejší pracovny jsem odnášela už docela plnou tašku figurek, které jsem za těch pár měsíců nasbírala. Mrzelo mě, že mé počáteční nadšení nedostalo šanci, protože jsem se přesouvala do klinického prostředí, kde jsem měla začít pracovat primárně s dospělými – "tam dostanou moje těžce sesbírané figurky šanci jen těžko", myslela jsem si tehdy.

Dny plynuly, já si zvykala na nové prostředí a nový způsob práce, než jsem doposud znala… a bylo mi čím dál více líto, že nevím, jak mám pískoviště do práce s dospělými zapojit. Nemám na to prostor, nemám kolem sebe police, kam bych mohla figurky "vystavit". Nevím, kam bych dala pískoviště… záviděla jsem kolegyním z výcvikového kurzu, které hovořily při našich mentoringových setkáních, jak se jejich práce posouvá a co nového s klienty zažily… Trvalo mi nějakou dobu, než jsem přenastavila svůj způsob přemýšlení, který mi umožnil práci s pískovištěm opět zapojit… Začala jsem uvažovat, jak na to… i když to je výhodné mít figurky v policích, není to "jediná" cesta… můžu je mít i v průhledných krabičkách, tematicky rozdělené, krabičky popsané, tak, aby bylo jasné, co kde je… můžu je mít schované ve skříni a až bude vhodná příležitost, využiju je při práci. A tak jsem měla nějakou dobu figurky ve skříních, a světe div se, nevyužila jsem je. Jak bych asi mohla, jak mohli mí klienti vědět, že něco takového ve skříni schovávám? Že tam mám dokonce i improvizované pískoviště – bednu menších rozměrů, která netrpělivě čeká, až do ní někdo zaboří první figurku? Tudy cesta nevede. Za podpory spoluúčastníků výcvikového kurzu jsem vymýšlela další způsoby, jak klienty do písku "přizvat". Musí to být na očích, alespoň něco z toho, co ve skříních skrývám. Sehnala jsem si velmi malou dřevěnou bedýnku, která sice rozhodně neodpovídala standardizovaným rozměrům pro terapeutické pískoviště, zato se krásně vešla na můj malý konferenční stůl v pracovně a stalo se to, co jsem si od toho slibovala – klienti se začali zajímat, z jakého důvodu mám v pracovně nový, celkem netradiční, doplněk… Jejich úvahy šly mnoha směry: od otázek, zda tady mám kočičku, protože to vypadá jako malý kočičí záchůdek (já si to teda nemyslím J), přes otázky, zda si v tom lidé něco kreslí prstem, hrabou hrabičkami, jako v takové malá zenové zahrádce, až po zvídavé naslouchání a touhu po vysvětlení, o co se jedná, protože oni sami pro to žádné vysvětlení nenalézají.

Dobrá, takže první krok splněn – všimli si. Dokonce téměř všichni to nějak okomentovali. Dalším krokem tedy bylo jim to vysvětlit tak, aby měli touhu to zkusit. To už tak jednoduché nebylo. Jenom to vysvětlovat nestačí, díky sebezkušenosti vím, že nejdůležitější je si celý proces zažít na vlastní kůži. Sáhnout si do písku, položit tam figurky, zkoušet, objevovat, sledovat své prožívání a tělesné reakce. U mého vysvětlování se někteří klienti zastavili – s komentářem "to asi není nic pro mě, jestli používáte malé hračky a figurky, tak to je spíš pro děti", nebo "aha, zajímavé, no tak třeba to někdy zkusíme, ale teď bych spíše ještě povídal/a"…nebo se jen pousmáli, případně udělali obličej, zračící nedůvěru a rovnou se pustili do tématu, které pro ně bylo důležitější, než přemýšlet o tom, proč by jim mělo "pomoct" zrovna hrabání se v písku.

Byli však i tací, jejichž zvídavost byla větší než pocit nepatřičnosti, že by se měli v terapii věnovat něčemu tak "jinému". Někteří využili možnost vyhnout se trapnému pocitu ticha, který by přišel, kdybych je vyzvala k mluvení… "dneska zrovna nevím, o čem bych mluvil/a, tak asi můžeme vyzkoušet tohle". A byli i tací, u nichž lze na první dobrou vnímat jejich kreativního ducha, touhu tvořit, poznávat, objevovat, "hrát si". Nelze říct, se kterou skupinou lidí se mi doposud pracovalo nejlépe. Je stejně inspirující provázet procesem lidi, kteří rozvíjí svou fantazii a přesně ví, co chtějí vytvořit, jaké figurky potřebují použít, jak je do pískoviště naaranžovat, aby jim to dávalo smysl a dosáhli příjemného pocitu, jak při samotném tvoření, tak po něm, když si svůj výtvor se zájmem fotí, nebo lidi, kteří jsou nesmělí, nervózní z toho, že se věnují aktivitě – sahání do písku, hraní si – kterou naposledy provozovali, před mnoha a mnoha lety… nebo lidi, kteří by potřebovali přesný "návod", protože neví, co by měli vytvořit, jsou zvyklí pracovat podle předloh a jasně daných postupů a neustále mě o takový "návod" žádali. Ať už se k tomu stavěli jakkoli, výsledky byly vždy podobně fascinující – prázdné pískoviště proměnili v jejich malý, osobní prostor, na kterém bylo možné sledovat jejich vnitřní svět v nejrůznějších provedeních, nejrůznější bohatosti a barvách.

S většinou svých klientů jsem zatím použila práci s pískovištěm jen jednou. Vnímám to jako jakési oživení terapeutického procesu a dosavadní práce. I jedno využití pískoviště mělo u mnohých ohromující výsledky – někteří referovali o tom, že vzpomínka na to, co v pískovišti vytvořili, je jaksi "uzemní" v tom, čím si zrovna procházejí, vzpomenou si, jak jim bylo při práci a u výsledného obrazu dobře. U jiných bylo důležité zjištění, jak se jim až téměř "instantně" proměnilo prožívání při tvorbě. Někteří si něco uvědomili. Jiní možná zatím tolik ne, ale jejich výtvor byl důležitou zprávou jak pro ně, tak pro mě a dal se pak využít při další terapeutické práci a zařadit to do běžného rozhovoru. Ať už se o tom dá mluvit nebo ne, něco "se tam děje". A to si troufám s takovou jistotou tvrdit jenom díky tomu, že nám to dovolila Veronika během výcvikového kurzu mnohokrát zažít a pocítit. Bez tohoto sebezkušenostního pocitu bych si nejspíš v duchu říkala "no jasně, říká, že se mu ulevilo, ale to jen proto, že se mi chce zavděčit". Díky vlastnímu zážitku mám bez sebemenších pochyb jistotu, že to, co klienti říkají, myslí vážně. Nebo to neříkají, ale tuším, že to v nich bude zrát a doznívat. No a nebo možná ne? Možná se najdou takoví, kteří v této práci nenašli na vědomé úrovni žádný "smysl" – to je taky v pořádku, věřím v sílu nevědomí a toho, že si na tom mozek bude pracovat někde v koutečku.

Každým dnem mě mrzí, že uspořádání mé terapeutické místnosti má stále své limity. Není moje a nemůžu si ji zařídit podle sebe. Je tedy fakt, že už mám velké pískoviště standardních rozměrů, i přes mé počáteční obavy, že se tam nemůže vejít. Objevným zjištěním pro mě je, že i přesto, že už klienti mají možnost ho využít, někteří z nich se stále drží té malé miniaturní "parodie", kterou mám stále na konferenčním stolku – když je takhle vedle sebe porovnám, ta malá bedýnka by se do velkého pískoviště vešla tak šestkrát, což pro mnohé není žádná překážka. Stále však jsou mé figurky umístěné v malých bedýnkách a zavřené ve skříni a asi to tak zatím i zůstane. To nese spoustu nevýhod. Nelze využít práci v pískovišti tak úplně spontánně – např. vyzvat klienty, aby mi tu situaci, o které povídají, ukázali v pískovišti, abychom se na ní společně mohli podívat. Nebo je např. podpořit, aby vstali a zkusil si vybrat figurku, která aktuálně znázorňuje, jak se dnes cítí. V mých podmínkách práce s pískovištěm znamená několikaminutovou pauzu, ve které vyskládávám velké množství průhledných krabiček na velký stůl, mezitím si klienti obsah krabiček prohlíží, u těch, které jsou už hodně plné (např. krabičky se zvířátky nebo s lidskými postavami) se musí hodně prohrabávat, než najde "tu pravou" – a možná se to ani nestane, možná "ta pravá" leží zrovna někde na dně krabice, zavalená spoustou jiných figurek. A možná je v úplně jiné krabičce, které si klienti nevšimli nebo se jim už nechtělo otevírat desátou krabičku a stále něco hledat, protože už to chce mít hotové. Není to ten přirozený, spontánní proces "kouknu a vidím", ke kterému by mohlo dojít, kdyby se mohli volně procházet kolem plných polic, ve kterých by byly figurky systematicky vyskládané a tematicky roztříděné – tak, aby to všem dávalo smysl, aby se mohl kreativní proces volně rozpohybovat a nebyl blokován přehrabáváním. Koneckonců, mně se také vždy vybíralo oblečení v obchodě – třeba secondhandu – líp, když bylo vyvěšeno na ramínkách a roztříděno do kategorií, než když se nakupovalo v tzv. "hrabárnách" (funguje to vůbec ještě? J).

Neztrácím však hlavu. Cesta to bude ještě dlouhá, a když se ohlídnu, co se za ten rok všechno odehrálo, jak se vyvíjel proces zařizování si potřebného vybavení, změny typu klientely, způsob, jakým jsem klienty přizývala do pískoviště a jakým je celým procesem tvoření provázím, vím, že i tahle aktuální situace je jen zastávka na celé té dlouhé cestě. Už mám kus za sebou a ještě velký kus před sebou. Je taky někdy nutné se zastavit, rozhlédnout se, načerpat energii zrovna z toho, co mám k dispozici, užít si aktuální prostředí, na chvíli se posadit a nechat to na sebe působit. Až bude správný čas jít dál, tak to poznám, zatím mohu těžit z toho, co mám. Ono to přijde, vždycky to přišlo. A to, že nad tím teď přemýšlím takto, je také velkým dílem práce Veroniky, která mě mimo jiné během kurzu naučila o věcech přemýšlet jinak, než jsem to dělala doposud. Předala nám spoustu nepřenositelných zkušeností a nadšení, s jakým ona sama s pískovištěm pracuje a za tuto příležitost jsem velmi vděčná.