Savčáková Andrea_ Sandtray jako cesta k nastavení a respektování zdravých osobních hranic.

Druhým rokem působím jako školní psycholožka na základní škole. Díky této pozici pracuji s dětmi od první do deváté třídy a setkávám se tak s širokou škálou témat - školní neúspěšnost, stres, strach, vztahy ve třídě i v rodině. Vnímám, že školní psycholog musí být velmi zvídavý a také hravý, tak aby dokázal pracovat i s těmi nejmenšími klienty. Hledala jsem proto metodu, která bude pro děti co nejvíc přirozená, mohou při ní pracovat a nebude založena jen na rozhovoru.

O Sandtray jsem slyšela již v době mého studia, kde nám tuto psychoterapeutickou metodu představila naše paní profesorka, jež s ní měla ze své praxe zkušenosti a využívala ji při individuálních setkáních. Byla jsem překvapena, jak širokou paletu možností má pískoviště a že je vhodná pro děti i dospělé. I proto jsem se rozhodla vstoupit do ročního výcvikového kurzu Sandtray.

Pamatuji si, že jedna z prvních otázek na Veroniku byla, zda se stává, že klienti chtějí, abychom si s nimi hráli v písku. Pískoviště je prostor, který je jen klientův a může se v něm odehrát cokoliv a nic není špatně. V pískovišti se odehrává vše dle pravidel klienta, a pokud nás pozve, tak můžeme vstoupit do jeho prostoru v pískovišti, ale musíme jít přesně dle jeho pokynů. Byla to pro mě důležitá odpověď, jelikož si všímám, že pro děti je pískoviště hlavně předmětem hry a někdy v ní nechtějí být úplně sami. Je tedy velmi důležité být na tuto žádost klienta připraven a umět na ni reagovat.

Během ročního výcviku jsem se seznamovala s celým procesem Sandtray. Začala jsem si postupně uvědomovat a pozorovat, že proces neprobíhá jen v pískovišti, ale i v chování a prožívání při tvoření obrazu v písku. Učila jsem se od Veroniky více zachycovat chování těla a vracet klienta k němu. I já sama jsem byla v pozici klienta při tréninku a učila se pracovat s tělem u pískoviště. Při tom jsem se přistihla, jak málo vnímám reakce svého těla a jak někdy nedokážu dobře popsat, proč se to teď zrovna děje. Říkala jsem si, jak by bylo skvělé takto vést děti i ve svých sezeních a učit je tak vnímat sami sebe.

Během výcviku jsem se setkala s příběhem a chováním chlapce, které mě zaskočilo a se kterým jsem se nikdy dříve nesetkala. U tohoto chlapce jsem si více uvědomila, jak je důležité sledovat jeho chování i mimo pískoviště a umět na jeho chování správně reagovat. Díky skvělému vedení Veroniky a vždy užitečným a nápaditým radám kolegyň z výcviku, jsem dokázala v dalších sezeních lépe reagovat a vést svého klienta. S tímto klientem – Adamem, bych vás tímto ráda seznámila.

Chlapec měl sedm let a chodil do první třídy. Společně proběhlo pět individuálních setkání a dvě společně s matkou. Chlapec se do mé péče dostal po vyšetření z PPP, kde bylo doporučeno pracovat s emocemi a zdokonalit sociální dovednosti. Chlapec je matkou popisován jako aktivní dítě, které se často dožaduje pozornosti. Nedokáže respektovat pravidla doma ani ve škole. Ve vyučování vykřikuje a rád vtipně/nevhodně doplňuje věty paní učitelky. Před spolužáky se rád předvádí a snaží se co nejvíce na sebe strhnout pozornost. Oni ho vidí hlavně jako "šaška" třídy, který na sebe rád upozorňuje svým chováním a paní učitelka ho často napomíná. Adam je velmi bystrý hoch, který učivo zvládá velmi dobře a chce být ve všem první.

Na prvním individuálním setkání bylo pískoviště jeho jasnou první volbou a dotazoval se, jestli si doopravdy může hrát v pískovišti a dávat tam různé věci. Zadání v pískovišti bylo: " Vytvoř si svůj vlastní svět, ve kterém by se ti líbilo". Nejdříve si pohrával s pískem a pomocí štětce si jej urovnal a poté si tam udělal malé kopce. Viděla jsem, že se postupně uvolňuje a s hravostí šel pro figurky, které pečlivě vybíral. Vždycky se koukl na mě, když dával figurky do pískoviště. Začal si nosit postupně zvířátka – ještěrku, krokodýly, žirafy atd. Udělal si cestičky a říkal, že některá zvířátka stojí nebezpečně blízko cesty. Na cestu postupně dával autíčka a vytvářel jim parkoviště. Byl tam jeden zlý medvěd a okolo něj hodní medvědi. Toho zlého medvěda jsem probudila svým hlasem, když se ho na něco ptám. Dále byl v pískovišti "hloupý řidič", který špatně zaparkoval, a i když se mu další řidiči snažili pomoct, on se vždycky vrátil na své místo a zaparkoval opět hloupě. Při tom, když Adam dával řidiče stále na stejné místo, dělal různé zvuky a usmíval se u toho. Jeho svět byl velmi bohatý, bylo zde hodně figurek, které vždy pojmenoval a řekl, co v jeho světě dělají. Při každém položení figurky se usmíval a byl uvolněný. Adam si šel poté pro další figurku – žraloka, šel k pískovišti, kde chvíli ťukal žralokem o pískoviště a pak šel ke mně. Podíval se na mě s úsměvem a já jsem natáhla ruku s otevřenou dlaní. Žralok mě jako kousl do dlaně. Říkala jsem, že mě to velice bolí. Ani se na mě nepodíval a dal žraloka do pískoviště. Poté šel pro soba a šel rovnou ke mně a kousl mě sobem do ramene. Opět jsem mu říkala, že to velice bolí a prosila, ať to ten sob nedělá. Adam soba bouchl přes hlavu a řekl: " Škaredej sob, to se nedělá", a dal ho do pískoviště. Ptala jsem se Adama, proč ten sob kouše. Adam jen pokrčil rameny. Poté šel pro dinosaura a začal mě opět kousat do ramene. Já jsem reagovala stejně, že mě to bolí. Zeptala jsem se ho, jestli i ho ten dinosaurus kouše. Odpověděl mi, že ho kousat nemůže, protože on ho jen dává do pískoviště. Při kousání zvířetem se na mě koukal, nijak se neusmíval, vypadal velmi vážně. Dále už do pískoviště nic nepřidával a odehrával dál svůj příběh, ve kterém zvířátka musela začít utíkat pryč, jelikož se strhla veliká sněhová bouře. Po rekapitulaci Adam ve svém pískovišti nic již nechtěl měnit, protože to skončilo tak, jak si to přál a společně s tajným přáním jsme zapálili svíčku k ukončení práce v pískovišti.

Při druhém setkání šel rovnou k pískovišti a chtěl si opět udělat svůj vlastní svět. Pískoviště bylo velmi podobné jako v prvním setkání a byl tam i "hloupý řidič". Po doptávání řekl, že by chtěl být hloupý řidič a takto suprově parkovat. Ale nechtěl by, aby mu tak někdo říkal. Ptala jsem se ho, jestli by mohl řidiči pomoct. Bohužel on nemůže, ale mohl by někomu zaplatit, aby mu pomohl. V pískovišti udělal vodu lásky a dal k ní krokodýly, jelikož je může mít rád kdokoliv. Tentokrát se hodně ptal, jestli do pískoviště může dát tuto a tamtu věc. Dále vzal lva a opět mě jím kousnul do ramene. Reagovala jsem tak, že mě to bolí. Adam lva plácnul po hlavě a dal ho do pískoviště. Nakonec vzal i soba a opět mě kousnul. Reagovala jsem stejně jako minule, že mě to velice bolí a ať mě prosím sob nekouše. Adam sobovi vynadal a za trest ho nechal spadnout na zem. Poté se zasmál a dal ho zpět do pískoviště. Ptala jsem se, co se sobovi stalo. Adam ho tímto potrestal a po potrestání ho potom mohl dát do pískoviště. Ptala jsem se, jestli by bylo možné pro soba něco udělat a jestli už se někdy setkal s reakcí, kdy něco udělal a někdo ho pokáral. Adam odpověděl, že jedině ho jde potrestat a potom je už v pohodě. A na otázku, jestli zná tuto reakci se na mě jen podíval a nic neřekl. Po rekapitulaci jsem nabídla Adamovi, že může cokoliv změnit, tak aby se co nejvíc figurek cítilo dobře. Adam odpověděl, že se mu takto jeho svět líbí a nic měnit nepotřebuje. Pískoviště jsme ukončili svíčkou a přáním.

Na ročním výcviku oceňuji možnost sdílet s Veronikou a kolegyněmi, jak se nám mezi setkáními dařilo pracovat s pískovištěm a možnost se doptat. Byla to pro mne velmi důležitá část, díky níž jsem mohla růst. Po dvou setkáních v pískovišti s Adamem jsem celý proces popsala na Sandtray semináři. Nebyla jsem si vůbec jistá, zda-li jsem reagovala správně na to, jak vést Adama, aby to již nedělal a také na důvod jeho kousání. Velice mi pomohla podpora na setkání, že jsem reagovala dobře, protože jsem byla autentická a empatická k chování Adama. Možná jsem byla první, která mu dala možnost zažít úplně jinou a novou reakci na své chování. Adam svým kousáním možná chtěl testovat hranice mezi námi či se pokusit navázat kontakt. Důvod jeho chování není úplně jasný, ale je velmi důležité, co přinesou další setkání. Abych dokázala udržet bezpečné hranice pro nás oba a zároveň dát Adamovi možnost projevit se, bylo mi doporučeno, abych se před kousnutím bránila například pomocí polštáře nebo plyšákem.

Na třetím setkání chtěl jít Adam opět do pískoviště, dala jsem mu téma: "Vyber si takovou postavičku, jakou bys chtěl být". Vybral si žirafu, jelikož má dlouhé nohy a krk. Žirafu různě zahrabával. Ptala jsem se ho, jak se teď cítí žirafa a jestli se taky tak někdy cítil, při jaké události, vzpomínce. Adam hezky odpovídal na otázky, ale jestli také někdy něco takového cítil jako žirafa, na to odpovídal, že to si už nepamatuje. Nakonec do pískoviště přinesl i auta, která jsou smutná. A postupně si tam začal opět tvořit svůj svět jako v minulých setkáních. Dále si šel pro ještěrku, kterou mě chtěl opět kousnout. Já jsem však nastavila plyšáka s tím, že mě to bolí, když mě ještěrka kouše, ale může klidně kousnout do toho plyšáka. Adam kousl ještěrkou jednou do plyšáka a pak ji dal do pískoviště. Byl trochu zaskočený, že jsem mu nabídla možnost kousnutí do plyšáka. Ptala jsem se ho na ještěrku, jak se teď cítí a jestli pro ni můžeme něco udělat. Adam nereagoval a jen ještěrku položil do pískoviště. Poté už žádné další zvířátko, co dal do pískoviště nekousalo. Pískoviště jsme zakončili s přáním a zapálením svíčky.

Na dalších setkáních již Adam nezkoušel žádným zvířátkem kousat a celkově se jeho proces na pískovišti velmi zklidnil. To znamená, že z plného pískoviště figurek, už poté dával max. 10 figurek. Bylo vidět, že si Adam proces v pískovišti velmi užívá a více dokáže mluvit o tom, jak se která postavička cítí. Díky pískovišti si hezky navykl na proces, který je pořád stejný a sám vyžaduje, aby se to dodržovalo, sám mi někdy řekne, ať mu popíšu, co vidím v pískovišti a také si rád řekne o rituál se svíčkou.

Nedokáži říct, jestli Adam v dalších setkáních nebude opět kousat figurkami, či jestli jsem reagovala správně na jeho chování. Uvědomila jsem si však, jak je důležité vnímat celý průběh u pískoviště a že někdy mě mohou věci velmi zaskočit. Vím však, že jsme spolu navázali dobrý terapeutický vztah, ve kterém může Adam vyzkoušet cokoliv a bude stále přijímán. A také to, že mu práce v pískovišti vyhovuje. Zároveň jsem viděla u Adama pokrok, jak dokázal lépe popisovat emoce u figurek a někdy i sám u sebe.

Nerespektování hranic Adama u školního psychologa je velmi podobné k nerespektu vůči třídní učitelce i v domácím prostředí, tak jak bylo uvedeno na začátku práce. V rodině si musí stále vydobývat pozornost, a to hlavně u svého otce. Proto je velmi pravděpodobné, že se snaží tuto pozornost dosytit ve školním prostředí. Práce s emocemi může Adamovi pomoci zapadnout více do školního kolektivu. Uvědomuji si však, že za tématem hranic jsou další témata, která by byla vhodná pro psychoterapii chlapce mimo školu.

Ve školní psychologii se často setkáváme s otázkou nastavování hranic při práci se třídou, rodiči, učiteli a hlavně při individuálních setkáních s dětmi. Sandtray pevné hranice nastavuje díky rámu a jasně vymezenému prostoru v pískovišti. Díky svými hranicím nabízí bezpečný prostor, ve kterém je jasně určené odkud kam a jak mohou klienti reagovat. Důležitou roli v tomto procesu hraje sám terapeut, který by měl být vždy akceptující a s pevným postojem. Pokud se terapeut nenechává zraňovat, může tak dítěti dát možnost poznat, kde končí jeho bezpečný prostor a kde začíná bezpečný prostor terapeuta/jiné osoby. V Sandtray procesu je klíčové být nezaujatým pozorovatelem nejen obrazu v pískovišti, ale právě všeho, co se děje při procesu tvoření. Zrcadlení a reflektování procesu v pískovišti i mimo něj dává klientovi prostor uvědomit si, co se odehrává v něm samotném i to, jak by to mohlo být jinak. Touto krátkou kazuistickou prací jsem chtěla poukázat na to, že Sandtray není jen obraz vytvořený v pískovišti, ale že je vše, co se děje pří tvoření tohoto obrazu. Vnímám, že Sandtray je metoda, díky níž se stále mohu učit nové věci a i to jak být lepším průvodcem. Každé setkání s klientem u pískoviště mě motivuje více a více s ním pracovat a poznávat ho.