Leona Švecová: Moje cesta k Sandtray ve školní psychologii.

Terapeutické pískoviště mě lákalo již delší dobu. Poohlížela jsem se po různé literatuře, která mi v angličtině neseděla, až mě zaujala kniha Veroniky s názvem Sandtray - život jako na dlani. Tak jsem se začetla, našla si webové stránky a už jsem se objednávala na roční výcvik. Moc se mi líbilo, že se bude pracovat v malých skupinkách, kde budeme mít zajištěné bezpečné prostředí a kde budeme mít také možnost sebezkušenosti. Chtěla jsem si i na sobě vyzkoušet, jak se mi bude s pískovištěm pracovat.

Výcvik tedy začal, přístup Veroniky i prostředí, které pro nás připravila, mi velmi vyhovovalo. Celý den jsem poslouchala výklad, psala si poznámky a nasávala atmosféru. Velmi mě zaujalo, kolik má ve své pracovně figurek a jaký má prostor kolem pískoviště.

Na třetím setkání jsem sebrala odvahu a sama jsem si šla práci na terapeutickém pískovišti vyzkoušet. Při práci s vlastními zdroji jsem si uvědomila spoustu věcí, které mě v životě ovlivňují a které by se daly změnit. Jen mě to utvrdilo v tom, že jsem na tomto výcviku správně a budoucí práce na terapeutickém pískovišti byla skvělá volba.

Své první pískoviště jsem si domluvila s mým tatínkem, který je velmi zručný a podle přesných instrukcí mi pískoviště vyrobil. Nabarvila jsem vnitřní stranu na modro a nasypala jsem dovnitř písek pro činčily ze zverimexu. Figurky jsem posbírala od svých dětí, které je už nepotřebovaly, také od kamarádů a některé mi donesli i v průběhu školního roku také žáci ze školy a kolegové. Také se mi moc osvědčily přírodniny, které by neměly v žádném pískovišti chybět. Na kamínky mi kamarádka nakreslila obličeje, které mají představovat emoce, dcera mi nabarvila šišky, které znázorňují stromy.

A moje práce s terapeutickým pískovištěm v praxi? Pracuji jako školní psycholog. Terapeutické pískoviště využívám při individuální práci s žáky. Líbí se mi, že zde děti můžou krásně používat vlastní fantazii, že zde hledají své osobní zdroje a uvědomují si běžné pocity, které by si možná jinde neuvědomily. Je tu pro ně bezpečné prostředí a terapie hrou je moc baví. Vůbec si neuvědomují, že na sobě pracují a že se změna již pomalu odehrává. Přemýšlí zde nad svým tělem, kde jaké pocity cítí, jak je ovlivňují. Líbí se mi, že si často uvědomují, co do písku postavily, co to tam vlastně stojí, kdo to tam je, co si kdo myslí, co kdo říká, co prožívá, co říká jejich tělo. To jsou všechno fenomény, které mě velmi fascinují, a jsem ráda, že můžu při této práci být a pomoci dětem přijít na to, co je ovlivňuje, trápí a nad čím přemýšlí.

Také je úžasné, že při této práci není nic, co by bylo dobře nebo špatně. To vnímám ve školním prostředí jako velice důležité. Děti se zde často setkávají s tím, kde udělaly chybu, co je špatně, co by měly opravit, na čem více zapracovat. To, že při instrukcích na terapeutickém pískovišti říkám dětem, že zde není nic špatně, vše bude jen tak, jak ono chce, že je to jeho prostor, kam mu nebudeme nikdo zasahovat, toto vnímám jako velice podstatný fakt do školství. Tady a teď může dítě tvořit, co chce, nikdo ho nehodnotí, nesoudí, sám popíše své současné pocity, jak ho ovlivňují a jak by to chtělo do budoucna.

Ráda pracuji s tématem rodiny, svým světem, kde si postaví své kamarády nebo například svoji třídu a krásně zde vidíme postavení jeho i ostatních žáků a jak to ve třídě funguje. Když si stavíme do písku třídu, zadání je jednoduché - postav si do písku svoji třídu. Potom se většinou začnou dít divy, které si žáci vůbec běžně neuvědomují. Postaví si celou třídu, popíšou, co kde je, a pak mohou dělat změny, které by chtěli. Někdo zasypává ty, které ve třídě nechce a tím poukáže na své kamarády, které nechá na písku. Často si žáci vůbec neuvědomují, kolik přátel ve třídě mají a jak pro ně bývají důležití. Také si více uvědomují, kdo jim ve třídě může pomoct, na koho se obrátit ze svých spolužáků, že to nemusí být jen dospělý. Dříve jsme třídu stavěli pomocí kamínků, své kamarády si zde žáci stavěli pomocí mušlí, protože ty jsou pro ně pěknější. Teď používáme prázdné dřevěné figurky, některé jsou menší, to bývají žáci, kteří nejsou ve třídě tolik důležití, ty své nejbližší si staví pomocí figurek s obličeji a s úsměvy. Je moc krásné sledovat, jak se situace ve třídě mění a jak někteří žáci pomocí pískoviště ve třídě ,,ožívají".

Musím říct, že mě práce na terapeutickém pískovišti moc baví, a nejen mě, ale i naše žáky. Taky je moc pěkné vidět, jak přijde někdo nový ke mně do kabinetu a najednou vidí písek. Občas mi žáci přijdou jen něco říct o přestávce, a u písku jen stojí a probírají ho v rukou. A někteří se vyloženě těší, a ptají se, zda už můžou jít do pískoviště pracovat. Ještě se mi nestalo, že by někdo práci v terapeutickém pískovišti odmítl. Také když na konzultaci přijdou učitelé, stojí u písku a jen se v něm prohrabují a mluví. Sama vidím, jak je to uklidňuje a chodí ode mě lépe naladění.

Velmi na mě také zapůsobila práce s tělem. Na běžných konzultacích, kdy žák sedí, můžeme při neverbální komunikaci pozorovat dech či ruce. Při práci na pískovišti vidíme celé tělo, postoj, ramena, držení rukou. To je výhoda například při krizové intervenci. Když si žák postaví akutní situaci, učíme se hned prakticky, jak ze sebe dostat například vztek, strach, úzkost. Potom krásně vidíme, jak se situace na pískovišti změní k lepšímu a žák odchází více v klidu a ví, jak příště se svou tenzí pracovat.

Líbí se mi rozvíjení fantazie, kdy si žák z přírodnin postavil most přes řeku Styx, protože ho toto téma v současné době fascinuje.

Ve své praxi vidím, že jsem udělala moc dobře, když jsem se na výcvik přihlásila a začala takto pracovat. Výcvik Sandtray doporučuji všem a moc děkuji Veronice za přístup a její klidné a příjemné předávání informací.