Kubalíková Adéla_Praktické zkušenosti z terapie hrou v pískovišti v domácím prostředí

Obsah:

1. Úvod

2. Příprava mobilní sandtray vybavení

3. Podmínky výkonu terapie v domácím prostředí

4. Příprava členů domácnosti a dítěte na sandtray

5. Výhody a nevýhody terapie v domácím prostředí

6. Kazuistika

7. Závěr

8. Seznam použitých zdrojů

9. Přílohy

1. Úvod

Jsem terapeutka, pracující ve své soukromé praxi i v sociální službě, a rodinný sociální asistent při neziskové organizaci. Mám vlastní poradnu s vybavením pro sandtray, kam chodí klienti do soukromé praxe a většina klientů ze sociální služby. Vzhledem k naplnění časové kapacity mojí kanceláře jsem začala přemýšlet, jak přijmout do péče a podpořit další děti v rodinném sociálním asistentovi. Vzhledem k tomu, že je sociální služba terénní a moje kolegyně sociální pracovnice běžně navštěvují domácnosti klientů, rozhodla jsem se zkusit tuto cestu i s mobilním terapeutickým pískovištěm. Tato moje osobní výzva nebyla zpočátku úplně jednoduchá, musela jsem si postupně vytvořit podmínky a celý proces této formy spolupráce sama. Ráda bych se proto o své zkušenosti podělila prostřednictvím tohoto článku. Mohl by být pro někoho pomocnou berličkou, kdyby takovou formu spolupráce chtěl vyzkoušet. Zároveň si uvědomuji, že moje zkušenosti jsou poměrné krátké a práce může mít spoustu nedotažených odpovědí. Každou práci a zkušenost je třeba dále rozvíjet.

2. Příprava mobilní sandtray vybavení

Hodně jsem přemýšlela nad výbavou figurek a pomůcek do mobilní sandtray. Mám zkušenost z kanceláře, že mi neustále něco chybí a potřebuji svoji sbírku postaviček rozšiřovat. Zdá se to být až návykové. Nicméně mobilní sandtray vybavení má poměrně jasný limit, a to je – Co jsem schopná unést v ruce? Eventuálně, co jsem schopná odvézt na příručním vozíčku? Ovšem zůstala jsem u první otázky. Pomysleme i na místa, kde nejsou výtahy a je mnoho schodů. Zcela jasnou hranici mi dalo moje tělo a síla v rukách. Vše chci odnést najednou a nevracet se na vícekrát do auta, jednak je to časově náročnější a při navázání kontaktu s dítětem není ideální odcházet (obrázek č. 1).

Začala jsem tedy postupně vybavovat a zkoušet různé formy průhledných boxů, kelímků, tašek apod. V tuto chvíli jsem došla k výbavě, která mi při práci dostačuje a cítím se s ní spokojená. Moje materiální soustava nyní disponuje třemi boxy s různými druhy písku a čtyřmi boxy s figurkami a dalším materiálem. Pakliže jedu ke klientovi, vybírám vždy z jednoho druhu pískoviště, pomůcky do pískoviště vozím všechny. Popřípadě ještě přibírám nějakou emoční hru, karty, případně pomůcky, které by se mi mohly s klientem aktuálně hodit.

Moje tři druhy pískovišť pro sandtray v domácím prostředí:

1. Box s víkem naplněný běžným jemným pískem - výška písku v nádobě je 3 - 4 cm, velikost boxu - délka 60 cm, šířka 40 cm, výška 17 cm, dno je polepeno samolepící modrou fólií. Je třeba zvážit množství písku v boxíku, větší množství je poměrně těžké.

2. Box s víkem a kinetickým pískem - výška písku v nádobě je 1 - 2 cm, box má délku 60 cm, šířku 40 cm, výšku 17 cm, dno je polepeno samolepící modrou fólií.

3. Box s víkem a úchytem na nošení s jemným pískem do dětských pískovišť – tento písek je jemný, ale součástí jsou i drobné kamínky, box lze běžně zakoupit jako potravinový box na přepravu občerstvení, spodní část je modré barvy, délka je 42 cm, šířka 30 cm a výška 13 cm. Na mém boxu příliš netěsní víko, několikrát se mi písek bokem vysypal v autě. Je vhodné umístit do nádoby méně písku, já zvolila asi 2 cm.

Figurky a další předměty do pískoviště (obrázek č. 2):

1. Neutrální předměty – různě barevné drahokamy, leštěné kamínky, klasické oblázky, zlaté kamínky, klacíky, dřevěné přírodní špachtle, brčka, květiny, stromy a zeleň, kusy látek, pentle, fixy, deníček, mušle, bábovky, užší a širší štětce na úpravu pískoviště, malá naběračka a truhlička

2. Zvířata – divoká a domácí zvířata, hmyz, pavouci, plazy, ryby – to vše různých velikostí

3. Figurky – různé postavičky z Kinder vajíček, postavy rodiny, děti, miminko, babička a dědeček, různé profese – policista, hasič, lékařka, strojvůdce apod., vojáčci, bojovníci, pohádkoví hrdinové, víly, kostlivci, vězni, farmáři, emoční figurky apod.

4. Domov – postel, postýlka, skříň, kuchyňská linka, lednice, stůl se židlemi, dětská židlička

5. Dopravní prostředky – auta, letadla, motorky, hospodářské stroje, kola, autobus, vlak apod.

Tento materiál mám uložený v jednom velkém průhledném boxu, který má délku 60 cm, šířku 40 cm, výšku 17 cm, a dále ve třech menších boxech o délce 40 cm, šířce 28 cm a výšce 14 cm. Uspořádání předmětů ve velkém boxu jsem vyřešila menšími průhlednými boxíky nebo košíčky. V praxi se mi osvědčilo, že si děti pak menší boxíky vyndávají a nosí k pískovišti. Praktické je, když do sebe boxy s pískem a figurkami zapadají a můžu je postupně skládat na sebe.

Další potřeby, které se můžou hodit:

- smetáček a lopatka

- podložka

- papírové kapesníky nebo vlhčené ubrousky

- vlastní hodiny, pokud nejsou umístěné v místnosti

- minutka nebo přesýpací hodiny na měření času před ukončením terapie

- větší plyšová hračka pro případné zapojení, když dítě obrací útok figurkami proti terapeutovi

- hry – emoční karty, emoční pexesa a další hry dle aktuální potřeby

- domácí obuv

- pití

3. Podmínky výkonu terapie v domácním prostředí

Prvním nejdůležitějším aspektem praktikování terapie v domácním prostředí je zhodnocení podmínek. Zásadní je mapování situaci dítěte a celé rodiny, přehled o osobách žijících v domácnosti, dispozice bytu či domu, kam má terapeut docházet na pravidelné konzultace. Též je třeba zvážit bezpečí klienta, zda-li je pro něj únosné, aby mu každý týden nebo jednou za čtrnáct dní pravidelně vstupovala do domácnosti cizí osoba, nezpůsobovalo to v klientovi zbytečně tenzi a narušovalo tak terapeutický proces. Osvědčilo se mi důkladně přehodnotit zakázku a věk klienta, se kterou rodina přichází.

Vzhledem k tomu, že pracuji v tandemu s kolegyněmi - sociálními pracovnicemi, které zpravidla dobře znají prostředí domácnosti klientů, tak i jejich situaci a schopnost podmínky terapie držet, mám situaci v tomto snaží. Přicházím do prostředí, kde bude patrně možné terapii praktikovat a rodiče jsou již edukováni v základních informacích. Klient mě díky důvěře ke službě vpouští do domácnosti a počátek naší spolupráce je otevřena.

Prostorové podmínky v domácnosti:

Terapie by měla probíhat diskrétně a neměla by být kýmkoliv narušována. Ideální je vyčleněná jedna místnost v bytě s možností uzavření dveří. Případně cedulkou na dveřích – NERUŠIT, PROBÍHÁ TERAPIE. Nevhodný je dětský pokoj. Dítě je rušeno svými hračkami a zážitky z terapie mohou být vázané na prostor pokojíku. Osvědčil se mi obývací pokoj, případně pracovna nebo další neutrální společná místnost. V kuchyni bývá obvykle v domácnosti největší provoz.

Nevhodný je koberec nebo prostředí, které se těžko čistí od písku. Ideální je hladká podlaha. Připravený smetáček, lopatka, eventuálně podložku na zem. Vhodná je také práce na konferenčním stolku v obývacím pokoji. Některé děti preferují práci na zemi, pro některé je sed na zemi u pískoviště 45 minut dlouhý.

Všichni členové domácnosti musí být poučeni o průběhu terapie a času, kdy probíhá. Je třeba zachovávat co největší klid, aby dítě nebylo odpoutáváno z terapeutického procesu. Může to vyžadovat i vypnutí domovního zvonku.

Podmínky výkonu terapie v domácnosti je třeba opravdu důkladně zvážit, mohou být velkou překážkou pro nemožnost realizace a vůbec efektu terapie. Pakliže má rodina například pět dětí a rodič je v domácnosti na vše sám, nebo není vhodná neutrální místnost, zcela reálně bych do tohoto procesu kvůli bezpečí zapojeného dítěte nevstupovala.

Klienti v sandtray:

Nemám přesně vymezeno, jaký klient se pro sandtray v domácím prostředí hodí, či nehodí. Jednám vždy individuálně po zhodnocení situace klienta, rodiny a vůbec podmínek, ve kterých žije. V. Galusová (2020) uvádí ve své publikaci, že sandtray může být nápomocná v případech řešení zloby a agresivního chování, strachu, úzkosti, paniky, deprese, hledání životní motivace, posttraumatické syndromy, zneužití, truchlení, vyrovnání se se ztrátou, zlepšení schopnosti učit se, zlepšení pozornosti, vztahové a rodinné problémy, zlepšení komunikace s okolím, zvýšení sebevědomí, sebepoznání a osobní rozvoj.

Hodně času jsem také přemýšlela nad tím, pro jakou věkovou skupinu může být tato forma terapie efektivní. Prozatím jsem dospěla k názoru, že může být bezpečí zachováno pro děti předškolního věku a počátek období mladšího školního věku. Především do doby, kdy si děti hlavně hrají a jejich komunikace je prostřednictvím hry dominantní. Ve věku od 8 let si představuji, že již tato forma nemusí být bezpečná, a tudíž neefektivní. Sama mám nyní zkušenosti jen s dětmi v předškolním věku do 6 let, s projevy neklidu, vzteku a zloby, obtíže v kolektivu a navazování vztahů s vrstevníky. Zpravidla pracuji s dětmi v dopoledním čase, většina členů domácnosti je ve škole nebo práci, což nám zajišťuje potřebný klid.

V neposlední řadě musím pomyslet i na rodiče, jsou součástí celého terapeutického procesu, o to víc, když jde o děti v předškolním věku. Dá se říci, že jsou klientem jako jejich dítě, ale moje optika a zájem vždy směřuje primárně na dítě. Rodiče je třeba pro terapii získat, aby vůbec terapie mohla probíhat a byla účinná. V procesu je pak užitečné rodiče edukovat a podporovat, aby měl celý proces smysl a přinášel kýžené změny a zlepšení situace u dítěte. Tak jako uvádí D. Priehradná (2022) ve své publikaci, že rodič je nedílnou součástí terapie, terapeut by měl vytvářet korektní vztah s rodiči, zaměřit se na jejich potřeby a obavy, zdůraznit, jak jsou v terapii pro dítě potřební. I následné setkávání v průběhu je důležité pro poskytování zpětné vazby o vývojových progresech a emočních změnách u dítěte.

Průběh terapie:

Do rodiny se dostávám na doporučení kolegyň ze sociálně aktivizační služby. Rodičům poskytují základní informace o terapii a předávají kontakt na mě. I já mám vstupní informace o rodině a prostředí, abychom případně mohli eliminovat nevhodnost zapojení klientů.

S klienty si vždy domlouvám úvodní schůzku v domácnosti bez přítomností dětí. Mám tak možnost na první schůzce sama zhodnotit prostředí, vhodnost zapojení dítěte, zmapovat situaci v rodině a nastavit zakázku terapie. Rodiče dostávají informace o mně, sandtray a připravuji je, jak bude terapie probíhat. Pakliže jsou podmínky vhodné, rodiče mají o terapii zájem, domlouváme úvodní setkání s dítětem a rodičem. Na tomto setkání se seznámíme, pohovoříme o podmínkách a pravidlech terapie, o představách a přáních dítěte, stanovíme zakázku a seznámím dítě s vybavením na sandtray. Pokud je dítě schopno zůstat se mnou o samotě, můžeme už od tohoto setkání pracovat bez přítomnosti rodiče. Někdy děti vyžadují zpočátku jejich přítomnost, respektuji to.

S dítětem se potkávám pravidelně každý týden. Po pěti schůzkách si domlouváme rodičovskou konzultaci bez přítomnosti dítěte. Dětského klienta o těchto setkáních s rodiči informuji. Rodičům poskytuji podporu, pracujeme na rodičovských dovednostech, předávám doporučení, jak s dětmi komunikovat, získávám od nich zpětnou vazbu, případně vyjasňujeme další oblasti prožívání. Nedílnou součástí procesu je plánování ukončování terapie.

Struktura jednoho setkání:

Terapeutickému setkání s dětmi v pískovišti věnuji obvykle 45 – 55 minut. V domácnosti bývám zpravidla celkem 60 minut. Na úvod se uvítám s rodiči a dítětem, připravím pískoviště a boxíky, tak aby je dítě mělo dobře dostupné. Loučíme se s rodiči a dáváme cedulku NERUŠIT. To nám trvá asi 5 minut. Zprvu se věnuji s dítětem aktuálním tématům a posledním prožitkům, někdy se děti vrhají hned do pískoviště a nemají potřebu mluvit. Samotná terapeutická část – tedy práce s figurkami na pískovišti, výjev v pískovišti, změna nebo hra na pískovišti trvá 40 – 45 minut. Někdy čas prokládáme různými hrami či dalšími herními terapeutickými technikami. Na závěr terapeutického setkání zhodnotíme a domlouváme se na další terapii, je-li třeba na téma navazovat. Zbylých 10 minut využívám na úklid figurek a zametení podlahy. Dítě do úklidu zpravidla zapojuji, pakliže si přeje vytvořený obraz zachovat, umožňuji mu to a odnáším takto uzavřený box s figurkami, a nebo můžeme vše společně na pískovišti uklidit. S dovolením dítěte výjev vyfotím.

Při odchodu ze setkání se mi velmi často stává, že si rodiče chtějí povídat nebo mi dítko potřebuje ukázat svoje hračky nebo pokojíček. Striktně toto neodmítám, ale dávám tomu hranice již předem. Se zájmem, ale i v respektu s nakládáním se svým časem, pohovořím s rodičem několik vět. Chtějí-li řešit terapii, odkazuji je na možnost mi zavolat nebo na čas našeho rodičovského setkání. Dítku poskytnu chvilku, aby ukázalo, co potřebuje a následně odcházím.

4. Příprava rodičů a dítěte na sandtray

Rodiče na úvodní schůzce podrobně seznamuji se sandtray a vymezuji pravidla terapie:

- představím sebe, moje zkušenosti, jaké služby poskytuji a předám kontakty,

- seznámím s metodou sandtray a jak funguje,

- vymezím mlčenlivost a důvěrnost v terapii,

- seznamuji rodiče s institutem tajemství mezi mnou a dítětem, vysvětluji jim, že vztah dítě – terapeut je speciální, ujišťuji je, že v případě potřeby nebo ohrožení dítěte je budu kontaktovat,

- zdůrazňuji potřebu pravidelného setkávání – ideální je každotýdenní nebo jednou za 14 dní,

- v případě nemožnosti se účastnit terapie, vyžaduji omluvu SMS, e-mailem nebo telefonicky alespoň 24 hodin předem,

- dotazuji se rodičů, jestli souhlasí s fotografováním v průběhu terapie a po skončení sezení, především jde o fotografie pískoviště,

- vymezuji spolupráci s rodiči a nastavujeme vzájemnou komunikaci a předávání informací – rodiče mě mohou kontaktovat telefonicky nebo e-mailem, pakliže mají nějaké obavy, nejasnosti, dále se potkáváme na společných konzultacích, v ideálním případě pracuji s oběma rodiči zároveň, není-li to možné, tak odděleně, a to jak na úvodní schůzce, tak na průběžných rodičovských konzultacích,

- podrobně mapuji situace dítěte a rodiny,

- rámcově nastavíme zakázku terapie,

- od rodičů požaduji, aby předali informace o terapii všem členům domácnosti se zřetelem na potřebu dodržování klidu a nevstupování do místnosti, i v případě, že uslyší dítě se zlobit a bude to pro rodiče náročné,

- hovoříme o tom, jak dítě připravit na první setkání s terapeutem,

- rodiče se snažím vtáhnout do procesu a vysvětluji, jak je důležité dítě motivovat, hovoříme i o možnosti vyskytnutí se fáze přirozeného odporu v terapii,

- domlouváme se, jak je třeba se připravit před samotnou terapii – odstranit rušivé elementy, hračky, vypnout např. televizi, PC, případně připravit uklízecí potřeby, dítěti připomenout, že bude terapie, dále je vhodné, aby bylo dítě najedené, vykonalo potřebu na toaletě a mělo k dispozici pití, rodiče upozorňuji, že se může dítě při terapii v pískovišti ušpinit,

- rodiče informuji o tom, jak s dítětem po terapii hovořit – příliš se nevyptávat, netlačit na dítě, někdy může být rodičům sdělení nejasné nebo znepokojující, v tom případě mě mohou kontaktovat, vhodné je nechat dítě samo rozhodnout o tom, co chce říct, dítě může být po terapii i unavené nebo rozladěné.

S dítětem se poprvé seznamuji po úvodním setkání s rodiči, a to za jejich přítomnosti:

- představím sebe, s kým pracuji a za jakým účelem přicházím za dítětem,

- nastavíme si vzájemné oslovení,

- představím sandtray a k čemu nám může sloužit,

- seznamuji dítě s vybavením a pískovištěm,

- rekapituluji, co jsme řešili s rodiči na úvodní schůzce,

- formulujeme společně zakázku terapie,

- vyjasňuji časový rámec,

- seznamuji dítě s pravidly terapie – budeme se zdržovat v místnosti, kde probíhá terapie, výjimkou je potřeba odejít na toaletu, v terapii budeme využívat jen hračky, které přináším, vypneme televizi, telefon či další přístroje, uklízet budeme společně, výjev v pískovišti můžeme fotografovat, písek patří do pískoviště – pravidla průběžně v terapii připomínám, na první setkání je to mnoho informací,

- vysvětluji dítěti specifičnost terapie a nemožnost účasti sourozenců

- po nastavení všeho potřebného zjišťuji od dítěte, jestli můžeme zůstat samotní a pouštíme se do bližšího poznávání figurek. Pokud je odchod rodiče pro dítě složitý, zůstává s námi, postupně na dalších setkáních po svolení dítěte se rodič terapie neúčastní, ani nás během setkání nekontaktuje.

5. Výhody a nevýhody terapie v domácím prostředí

Nevýhody či rizika praktikování terapie hrou v pískovišti v domácím prostředí:

- rušné prostředí, kdy může být ohroženo bezpečí a důvěra v terapie (nedostatečné odhlučnění místností, někdy lze slyšet konkrétní slova např. přes dveře),

- odpoutávání pozornosti klienta z procesu,

- pravidelným vstupování do domácnosti může terapeut narušovat soukromí rodiny,

- nerespektování pravidel terapie členy domácnosti – vstupování do terapie, hlučné chování,

- touha dítěte použít svoje hračky ve výjevu v pískovišti,

- omezené množství figurek,

- menší pískoviště,

- vyšší náročnost na práci terapeuta,

- těžší udržení pravidel terapie pro terapeuta,

- časově náročnější, nutno počítat s cestou,

- vyšší náklady na terapii – je třeba přihlédnout k časové náročnosti, terapeut stráví více času přípravou, na cestě i v domácnosti, dále vznikají náklady na cestovné.

Výhody praktikování terapie hrou v pískovišti v domácím prostředí

- klient si zažívá v domácím prostředí, že to "jde i jinak",

- dítě se v terapii v domácím prostředí může cítit bezpečněji,

- velký přísun informací o klientovi,

- snazší zmapování rodiny a vztahů v ní - terapeut může lépe poznat prostředí, ve kterém dítě žije,

- přizpůsobení se možnostem klienta – např. lze využít terapii u klientů, kteří jsou méně pohybliví, mají zdravotní omezení nebo sociální fobii,

- terapie v domácnosti může být přípravnou fází pro další zapojení klienta v terapeutovně,

- pravidelnost terapie je závislá na terapeutovi, nikoliv na klientově odpovědnosti do terapie dítě přivést,

- nižší pořizovací náklady na vybavení pískoviště a figurek oproti vybavení a provozu terapeutovny.

6. Kazuistika

Nyní bych ráda prezentovala kazuistiku pětiletého chlapce, za kterým docházím do terapie hrou v pískovišti v domácím prostředí od dubna 2023. S chlapcem jsem absolvovala dvanáct setkání (obrázek č. 3), jednu osobní rodičovskou konzultaci s matkou i otcem, několikero telefonických intervencí s matkou. Podrobně popíši několik prvních setkání, kde jsme nastavovali spolupráci a tvořili terapeutický vztah. Tato setkání pro mě byla opravdu náročná a vyčerpávající. Následně popíši současný stav, případné změny v chlapcově chování a přikládám reflexi matky.

Anamnéza:

Ze zprávy pedagogické poradny: Chlapec je nyní v péči matky, od 1,5 až do 2,5 roku byl v pěstounské péči na přechodnou dobu, s otcem se stýká 1 – 2krát do měsíce. V raném vývoji se vyskytují prenatální i postnatální komplikace, ve 37. týdnu těhotenství indukovaný porod, umístěn v inkubátoru. Psychomotorický vývoj je bez nápadností, má obtíže v řeči (výslovnost, vlastní jazyk). Od 3 let navštěvuje mateřskou školu, později logopedickou třídu, nicméně přetrvává dyslálie. Adaptace na školku probíhala obtížně, fixovaný na matku, při nespokojenosti se projevuje křikem, špatně snáší změny, nechce se přizpůsobovat režimu školky, vyžaduje svůj vlastní prostor na hraní, preferuje určitý typ hraček, špatně se adaptoval na kolektiv a nerespektuje autoritu. Ve školce má asistentku.

Matka popsala, že se situace od března zhoršuje, chlapec má obtíže v soběstačnosti, dodržování pravidel a při plnění běžných denních činností. Matka popisuje chlapcovo chování jako roztěkané, neudrží pozornost, je hodně negativní, nešťastný, hodně vzdoruje a vzteká se, když není po jeho vůli, motivace ani úplata nefunguje, má problémy s držením hranic, je introvert, nekontaktuje se s vrstevníky, nezapojuje se do kolektivních aktivit, spíše si hraje sám a těžko se mu ve školce usíná. V domácnosti žije přítel matky. Na jaře 2023 se mu narodila sestra, což je náročné pro chlapce i pro matku. Dále má chlapec další dvě starší sestry, které žijí u otce a vidí se s nimi asi 1krát za 14 dní nebo o prázdninách.

Z vyšetření poradenského zařízení vyplývá, že lze nežádoucí projevy chování přisuzovat narušení vztahově objektové vazby k pečující osobě s vlivem na akcentaci separační úzkosti a oslabenou regulaci afektů a adaptabilitu, poruchy pozornosti a aktivity, kognitivní schopnosti při dolní hranici průměru, oslabení verbální oblasti, deficitní socioemoční kompetence. Práceschopnost limitována oslabenou pozorností a motivačně volní stránkou osobnosti.

Zakázka:

Matka by si přála, aby se syn naučil zpracovávat výbuchy vzteku, odžil si nezpracované emoční bloky, ošetřily se emoce a aby dokázal lépe respektovat řád a hranice.

Průběh spolupráce sandtray v domácím prostředí:

Do rodiny přicházím po doporučení kolegyň ze sociálně aktivizační služby. Matka má velký zájem o zapojení syna do terapie hrou v pískovišti. Nejdříve proběhla úvodní schůzka s matkou bez přítomnosti chlapce. Zmapovala jsem rodinou situaci, objasnila podmínky a proces terapie a dohodly jsme se na prostoru pro terapii a na zakázce. V rodině jsou vhodné prostorové podmínky a matka má sama zkušenost s vlastní terapii, je motivovaná a rozumí procesu.

První setkání s chlapcem:

Setkáváme se poprvé s chlapcem, představuji se mu, vítám se s maminkou, informuji chlapce, že jsem u nich byla, poznali jsme se s maminkou a budu za ním jezdit ve středu ráno na terapii hrou v pískovišti. Chlapce zajímají hračky, pouští se do hry. Během toho popisuji nutnost držení hranic prostoru, kde bude probíhat terapie hrou v pískovišti, neměl by tam nikdo vcházet, ani chlapec odcházet, nastavujeme časový rámec a popisuji zakázku, na které jsme se dohodly s maminkou. Chlapec je ponořený do hry, maminka odchází, chlapec se mnou chce zůstat. Seznamuji ho s pískovištěm a zvířátky. Hůře mu rozumím, musím si zvyknout na jeho vyjadřování, popisuji mu to. Musím držet hranice, chlapec chce odcházet. Po setkání se domlouváme s maminkou na další schůzce, chlapec si přeje, abych znovu přijela.

Druhé setkání (obrázek č. 4):

Chlapec už mě očekával, připravili jsme si prostor pro terapii a postupně jsem ho seznámila s dalšími hračkami, figurkami, které v terapii hrou v pískovišti používám. Chlapec zůstává se mnou sám bez obtíží. Ujal se hned aktivity a začal stavět v pískovišti svůj obraz, hovořil o tom, že mu Ježíšek odnesl tablet (maminka pak objasnila důvod, eliminace dívání se na pohádky). Do činnosti se ponořil, hodně popisoval, na čem pracuje, mám obtíže porozumět všem slovům. Drží si hranice pískoviště, respektuje pravidlo neodcházet z terapie do pokojíčku. Staví moře, využívá různé kamínky, drahokamy v podobě teplé a studené vody, dále klacíky, brčka, auta, pavouky, nábytek. Vybere si kostru, popisuje, že se ji bojí, byla v domečku, útočí na ni autem a dává ji pryč. Vše popisuji. Ukončování setkání odmítá, zlobí se, chce dále pokračovat, držím se hranic a postupně uklízíme, chce aby maminka došla ocenit jeho obrázek, fotíme ho. Pak přistupuje na ukončení setkání, ale výrazně znervózní, je mu to velmi nepříjemné, odchází za svým plyšovým kamarádem a uklidňuje se. Popisuji jeho emoce, vyjadřuji mu pochopení, zvládá to velmi statečně. Situace je náročná pro všechny náročná. Nakonec se loučíme a mává mi z okna. Po terapii volám mamince, sděluje, že to chlapec zvládl bez dalších větších zádrhelů, i odchod do školky. Mám radost, leč cítím vyčerpání.

Třetí setkání:

Chlapec mě vítá a těší se na hračky, hned prozkoumává tašku s věcmi. Vše si připravíme, opakuji pravidla terapie v pískovišti. Maminka nás nechává pracovat. Místnost je již připravená.
Chlapec začíná svobodně tvořit, prohlíží hračky a ukazuje mi, co všechno už zná, co používal minule, já ho seznamuji s novými panáčky. Průběžně jsem ještě doplňovala předměty. Pískoviště ho velmi baví, v písku se uvolňuje. Potřebuje písek odhrnovat a přesypávat do další nádoby. Vytvořil si obraz, pak si odehrává různé situace, něco popisuje, něco zůstává s ním. Občas mu nerozumím. Před koncem ho seznamuji s beruškou - časovou minutkou, bude tikat a jak zazvoní, tak budeme muset končit. Vysvětluji a popisuji. Jak beruška zazvoní, chlapec znejistí a situace se pro něj stává těžkou, nechce uklízet a odchází z místnosti, vše popisuji. V pokoji je v obrovském vzteku, situace je velmi emotivní, je tam přítomna maminka, snaží se ho uklidňovat. Chlapec dostává pochopení, odchází na postel a vysmívá se mamince, v tom zachytím emoce maminky, které popisuji. Chlapec se zastaví, zklidňuje se a domlouváme, co je třeba k odjezdu do školky. Odcházím, chlapec nakonec mává a loučí se se mnou v dobré náladě. Maminka po telefonu sdělila, že vše dobře zvládli a do školky odjeli bez obtíží. Toto setkání pro mě bylo velmi silné, zlostné emoce a posměch chlapce vůči matce. Po zachycení emocí a reflexi se napětí výrazně snížilo.

Čtvrté setkání:

Chlapec se při příchodu schovává, hledám ho, vybafne na mě, je veselý. Nachystáme věci na terapii a opakujeme pravidla terapie a hranice ukončování, nastavujeme berušku – minutku. Chlapec pracuje na obrazu v pískovišti, s drahokamy, postavami. Po chvíli hovoří o domečku, je v tenzi, sděluje, že si chce hrát s domečkem, nabízím postavit dům v pískovišti. To odmítá, dávám mu volnost ve hře v písku. Opět hovoří o domečku, chce, abych si s ním šla hrát do pokojíčku. Vysvětluji náš společný čas a pravidla. Chlapec si stojí za svým a odchází do pokojíčku. Jdu za ním, popisuji moji roli a možnost vrátit se do terapie, chlapec odmítá. Sděluji, že tedy dnes terapii ukončíme, pakliže nechce pokračovat. To se mu nelíbí. Sděluje mi, že si s ním musím hrát, křičí, je zlostný, hovoříme o emocích a jeho potřebách.

Předávám informace mamince, vysvětluji, že musím terapii dnes ukončit, maminka je zklamaná a snaží se situaci usměrnit, chlapec si pustil tablet, maminka hezky vysvětluje a tablet vypíná. Chlapec prožívá ohromnou zlobu. Popisujeme emoce a umožňujeme mu je vypustit. Chlapec odchází do pokoje uklidnit se. Pak opečuji maminku, domlouváme se, jak budeme v terapii dále pokračovat. Přichází chlapec, nechce se loučit. Respektuji to. Nakonec mává z okna.
Volám později mamince, oceňuji její přístup, jak situaci s tabletem zvládla a dávám jí podporu v situacích, které jsou pro ni vyčerpávající, připadá si neschopně, vyjadřuji ji pochopení a uznání. Dále hovoříme o tom, jak s chlapcem pracovat, dávat hranice, všímat si, popisovat jeho emoce a učit je dobře ventilovat. Maminku ujišťuji, že budeme v terapii dále pokračovat. Situace byla velmi náročná, cítím vyčerpání a trochou zoufalství, obávám se, jestli mě chlapec přijme na další setkání a bude se mnou chtít spolupracovat.

Páté setkání:

Chlapec se schoval a laškovně na mě bafnul. (To se stalo pravidlem při každém dalším přivítání). Jde vidět, že je v dobré náladě a těší se na hru. Přinesla jsem kinetický písek a figurky. Pomáhá mi hned vyndávat věci a jde do hry. Moje obavy z minulého setkání jsou rozpuštěny. Kinetický písek se mu líbí, hněte ho, dělá koule, řeže do něj a vyžaduje moje zapojení. Sděluje, že chce jít pro bábovky, nabízím mu svůj materiál, využívá to a nepotřebuje z terapie odejít. Oceňuji to. Ve hře dál používá dinosaury, pavouky, netopýra, bojovné panáčky, nůž (dřívko) a další materiál. Potřebuje se v terapii kotvit a hledá bezpečí pro sebe. Prostřednictvím hry zachraňuje chameleona a hodného pavouka. Zlého pavouka se bojí, nabízím mu ruku, že to zvládneme spolu, přijímá. Celou hru popisuji a reflektuji jeho emoce. Pět minut před koncem vyndávám minutku berušku, vyjadřuje nesouhlas s ukončováním, křičí. Dávám možnost si ještě 5 min hrát. Využívá to. Po zazvonění začínám uklízet, chlapci se nechce, ale přistupuje na to, dohraje si a pomáhá mi uklidit boxíky. Oceňuji ho a domlouváme se na další setkání. Odjíždím nadšená.

Šesté setkání (obrázek č. 5):

Maminka ukazuje králíka, chlapec se o něm nechce bavit. Zajímá se o písek, opět mám kinetický. Chlapec se se zájmem pouští do hry. Využívá kamínky, auta, lego panáčky. Chce si jít pro svoje hračky, připomínám mu pravidlo, že zůstáváme u mých figurek do písku, respektuje ho. Vypráví příběh o prasklém skle, zažil strach, hovoříme o tom, vyjadřuji pochopení. Pak staví v písku bábovky, přeje si moji účast, rozřezává je klacíkem, to ho moc baví, ke konci setkání chce dělat bábovky s autíčky, ty se mu však rozpadají, je zlostný, štve ho to, vše popisuji, zrcadlím. Dělá další bábovku, ta drží, pak jí rukou upravuje, bábovka se opět rozbíjí, jako by chtěl, aby se to dělo schválně, může tak vyjádřit svoji zlost a naštvání v přijetí, bije do písku a do boxu, nabízím mu polštář, bouchá do něj, vše reflektuji. Chvíli se tato situace opakuje. Přichází emoce k plánovanému ukončení setkání, chlapec je viditelně lépe přijímá, nechce, ale respektuje to, popisuji, jak proběhne můj odchod. Přijímá to. Odcházím, ukazuje mi ještě lego a je v klidu. Loučíme se zamáváním.

Další setkání a současný stav:

Čtvrté setkání se ukázalo do budoucna jako klíčové v dodržování pravidel. Chlapec už mi svévolně neopustil terapii, výjimkou byl odchod na toaletu, případně velká únava, kdy si sám řekl, že chce ukončovat. I pro mě se náročnost terapie uvolnila, nemusela jsem tak striktně bdít pravidel.

Další setkání, která navazovala v každotýdenním intervalu jsme pracovali dále na prohlubování našeho vztahu, přijetí, pochopení těžkostí se zlobou u chlapce. Zajímavým momentem byly projektivní hry v pískovišti, kdy se nám podařilo pojmenovat, že chlapec se sám bojí svojí vlastní zloby a je z toho nešťastný, je nepřijatý a nepochopený v kolektivu. Navázali jsme hlubší vztah a cítíme se v něm oba bezpečněji. Neustále se věnujeme uvolňování a práci s emocemi. Normalizujeme paletu všech emocí, postupně vkládáme do terapie zvládací strategie a nácvik správné vypuštění zloby.

Maminka zhodnotila, že je syn klidnější ve školce, lépe se mu tam spí, při změně činností nejsou tak náročné scény. Učitelky si tolik nestěžují a maminka není v napětí, když syna vyzvedává. Chlapec začal ve školce zdravit a více komunikovat, patrně se cítí být více v klidu a je spokojenější. I v domácím prostředí cítí maminka úlevu, dokáže se s chlapcem lépe domluvit a daří se jim afekty snáze ošetřit. Tím, že jsme se dostávali do náročných emočně vypjatých situací společně s maminkou, odposlechla mé popisování chlapcových emocí, přejala přijímající přístup, naučila se to obratně používat a zdá se, že je jí to velkým pomocníkem při práci se synem. Což hodnotím jako velký přínos terapie v domácnosti.

Sama vnímám na chlapci, že je při setkáních mnohonásobně klidnější a radostnější. I když přijde nezdar, zloba nastupuje, ale v menší možné míře.

7. Závěr

Svoji práci jsem opřela o vlastní zkušenosti se zaváděním terapie sandtray v domácím prostředí. Mnohdy jsem měla pochybnosti o tom, jestli terapie v pískovišti patří do domácího prostředí, v jaké kvalitě se dá poskytovat, s jakými přínosy pro klienty, jestli to není nesprávný krok, který by mohl ohrožovat bezpečí klientů, zda-li to pro mě není příliš náročná výzva a vůbec jestli v téhle formě může být proces terapie efektivní. Zkušeností nemám mnoho, ale z těch co čerpám, mohu říci, že to smysl má a výsledky jsou evidentní. Pakliže jsou nastaveny vhodné podmínky, správně sjednaná pravidla terapie, všichni jsou schopni je dodržovat a jsou motivovaní pro práci, má i tato forma podpory svoje uplatnění.

8. Seznam použitých zdrojů

Galusová V. (2020). Sandtray život jako na dlani. Praha: Pointa, 2020. ISBN 978-80-7650-018-1.

Priehradná D. (2022). Nedirektívna terapia hrou a filiálna terapia. Martin: EduGraf, 2022. ISBN 978-80973337-1-3.

9. Přílohy