Gistrová Petra: Terapie „nekouše“, aneb jak jsem překonala strach z terapie.

Pracuji přes 9 let jako psycholog v Pedagogicko-psychologické poradně v Ústeckém kraji. Dříve jsem pracovala v oblasti dopravní psychologie. Jsem na poradně jediný psycholog, takže mám na starost veškerou klientelu, tzn. děti od předškolního věku až po studenty VŠ, popř. i dospělé, kteří si dokončují maturitu či jiné studium a potřebují zohlednit jejich speciální vzdělávací potřeby. Mojí náplní je diagnostika (výukové, výchovné a emoční problémy, školní zralost), metodické konzultace a vedení pedagogů, kariérové poradenství, krizová intervence (ne v pravém slova smyslu), konzultace ohledně výchovných a emočních problémů. Práci s dětmi jsem chtěla dělat odjakživa, jen cesta k psychologii byla u mě o něco delší. Při studiu psychologie na VŠ jsem neuvažovala, že bych šla do klinické oblasti, výzkumu, pracovní oblasti a do oblasti terapeutické už vůbec ne. K terapii jsem neměla nikdy pozitivní postoj, vlastně jsem se jí obávala, domnívám se, že tato oblast není pro mě. Myslela jsem si to na vysoké škole a toto přesvědčení mě neopustilo ani po té, co jsem se konečně dostala do pozice psychologa v poradně. Jsem velmi emotivní a svým způsobem i labilní člověk, který se potřebuje opírat o nějaká fakta. Abych ukočírovala své emoce, dokázala se odprostit od problémů druhých tak, aby mě nakonec moje práce psychicky neodrovnala, potřebuji racionální kontrolu nad prací, kterou dělám, což jsem měla pocit, že by mi vedení terapie neumožnilo. Zároveň jsem věděla, že na základě minulých velmi nepříjemných zážitků a zkušeností prostě nechci jít do pětiletého sebezkušenostního výcviku a rozebírat tam sama sebe. Své minulé zážitky jsem nějak zpracovala, vím, že ne kvalitně, ale stačí mi, že mi již na vědomé úrovni neubližují a že je mám pod kontrolou. Nechtěla jsem se v nich prostě "hrabat" a asi se nechci ani do hloubky "vrtat" v problémech ostatních. V poradně vyřeším to aktuální, částečně i to minulé, ale nikdy nejdeme do hloubky a to mi vyhovuje. A tak jsem žila s pocitem, že se bez terapie obejdu, i když někde v podvědomí mi cosi našeptávalo, že bych měla umět i něco více, než umím, že kdybych jednou chtěla pracovat mimo státní sféru sama na sebe, měla bych mít svým klientům, co nabídnout.

A jak jsem se nakonec dostala k Sandtray? Byl to možná osud, náhoda, ale na jednom setkání s kolegyněmi z okolních poraden, začaly řešit, že zvažují, že by se přihlásily na nějaký další terapeutický výcvik a padlo i slovo pískoviště. Neměla jsem absolutně ponětí, o co jde, díky

mému negativnímu postoji k terapii, jsem se nikdy nezajímala o žádné terapeutické směry a toto pro mě byla velká neznámá. Kolegyně mě začaly lákat, ať jdu do toho taky. Váhala jsem, ale jedna z kolegyň mi poslala odkaz, že se přihlásila a další kolegyně, že to zkusí taky, tak ať si to rozmyslím. Nabídka byla svým způsobem lákavá, protože jsem si říkala, že když na výcviku budu někoho znát, bude pro mě možná snazší. Pak jsem si vysloveně prolítla webové stránky o pískovišti a první dojem byl velmi pozitivní a pro mě naprosto překvapující. Ale pořád ve mně hlodal jakýsi hlas, který mi našeptával, to nedělej, to nedáš. Více informací o této terapii jsem raději nehledala, abych si to nerozmyslela. Rychle jsem vyplnila formulář, dala odeslat a bylo to.

Na první setkání jsem jela nervózní a začala jsem pochybovat, zda jsem neudělala chybu. Jediné, co mě uklidňovalo, že dvě další kolegyně jsou ve stejném výcviku, pak už tedy ty případné další dva účastníky zvládnu. První dojem z lektorky, dalších účastníků a prostředí byl příjemný, uklidňující, všichni působili laskavě, přátelsky, klidně. Prostředí bylo takové intimní, vyvolávalo pocit bezpečí. Takže první nervozita opadla. Jak jsem se postupně seznamovala s metodou, mizely i moje další obavy, že nejsem vhodná osoba na vedení terapie. Metoda sandtray si získala moji důvěru a obdiv. Velmi se mi líbí, že při této metodě je terapeut jakýmsi průvodcem sebeuzdravení klienta, že za proces je zodpovědný klient, že nemusí terapeut všemu rozumět a hned vše vyřešit (což se od nás očekává v poradně), že vždy se něco odehraje, že vždy lze setkání zakončit pozitivně, vždy je čas dostat se k jádru věci. Úžasné mi přijde, že je to metoda vhodná pro jakéhokoliv člověka s jakýmkoliv problémem v jakémkoli věku. Univerzální a svým způsobem jednoduchá metoda, co více si přát. Velmi přínosné pro mě bylo při každém setkání, že jsme si mohli tu metodu osahat, vyzkoušet si zadané téma u pískoviště v pozici "klienta" či "terapeuta" a zároveň možnost být pozorovatel a vidět tuto metodu v reálu.

Sama jsem si prošla rolí "klienta" a to na téma večírek mých částí. Byl to silně emotivní zážitek. Když jsem tuto roli přijala, říkala jsem si, že v pohodě, o nic nejde, co nechceš, se tam neukáže, můžeš to mít naprosto pod svou kontrolou. Ale to byl omyl. Pískoviště mě naprosto pohltilo, najednou tam bylo vše možné i to, co bych nechtěla a co by se mi asi při ústním rozhovoru dokázalo skvěle potlačit. Při výběru "figurek" jsem měla velkou potřebu, aby figurka naprosto skvěle symbolizovala tu konkrétní moji část osobnosti a protože výběr byl nepřeberný, tak se to úspěšně dařilo. Při popisu výjevu v pískovišti přišel i pláč a negativní

emoce, ale necítila jsem se v ohrožení a to mě překvapilo, ani mi nevadilo, že jsou tu pozorovatelé, atmosféra prostě byla bezpečná a já nepotřebovala mít nyní emoce pod kontrolou. Samotná změna v pískovišti se odehrála i v mém těle. Byl to velmi zvláštní pocit, nevěřila jsem tomu, že se to může odehrát, i když jsem viděla druhé u pískoviště, i když lektorka vyprávěla kazuistiky, tohle si člověk musí zažít. U mě to byl opravdu osvobozující pocit. Na jednu stranu jsem cítila lehkost, úlevu, ale zároveň velmi brzy přišla i únava a pocit vyčerpání z celého procesu, ale nebyla to ta únava, která vás utlumí, imobilizuje, dalo by se říci, že to vyčerpání bylo i příjemné. Můj závěrečný výjev v pískovišti mi stále zůstává v hlavě a myslím, že tam ještě dlouho zůstane. Nenásilný přesah této terapie mimo sezení do budoucnosti je úžasný. Jsem moc ráda a jsem velmi vděčná za to, že jsem si to mohla zažít a překonat tak svoji skepsi a strach a jsem ráda, že mohu alespoň z části tušit, co se bude odehrávat u mých budoucích klientů, kteří podstoupí tuto terapii.

Zatím nemohu popsat, jak zvládám práci jako terapeut s využitím sandtray, protože zatím bohužel nemám v poradně příležitost a časovou možnost věnovat se svým klientům i po této stránce. Vyzkoušela jsem si to jen jednou na práci se skupinou, tzn. s kolegyněmi z poradny a byla to spíše hra než terapeutický proces, ale bavilo mě to stejně, jako když naše skupina pracovala u pískoviště na předposledním setkání výcviku. Těším se, až se v budoucnu budu moci věnovat této metodě více. Jediné z čeho mám zatím obavu, že se musím naučit nic neinterpretovat a nezasahovat, nenabízet možnosti atd., protože to je přesně to, co se ode mě v poradně při konzultaci a řešení problémů rodičů a dětí očekává a jsem už příliš zajetá v těchto kolejích. Ale zároveň jsem získala z celého výcviku dojem, že i nějaká moje malá chyba při tvorbě výjevu v pískovišti, moje nejistota, moje zaváhání nebude mít žádné katastrofické dopady na mého klienta. Což mi dodává odvahu a zmírňuje moji obavu, že nebudu dobrý terapeut. Takže pískovišti ZDAR!!!!

"Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte."

(Elbert Hubbard)

Mgr.Petra Gistrová, Pedagogicko-psychologická poradna, pegi77@seznam.cz