Sandtray terapie a já - Mgr. Tereza Landová

14.07.2018 18:14

Již 20 let se pohybuji v sociální oblasti různých organizací na pozici sociálního pracovníka, nejčastěji v roli poradenské. Absolvovala jsem řadu výcviků a školení,  a s každým novým člověkem, který přichází se svojí bolestí, starostí,  si kladu otázku, zda jsem schopná nabídnout to, co právě potřebuje, zda mu setkání se mnou jsou vůbec k něčemu dobrá a žasnu  kolik síly v lidech je, jaké překážky jsou schopni zdolávat.

Před 2 lety jsem začala pracovat v organizaci, která poskytuje pomoc a podporu rodinám, které přemýšlí o adopci dítěte, jsou v některé fázi procesu přípravy,  čekání na přijetí dítěte, dítě přijímají či jsou již dlouhou dobu rodiči, ale v rodině se začnou objevovat problémy. Brzy jsem zjistila, že ačkoliv se jedná o práci s tématem velmi radostným, lidé se na organizaci v  okamžiku nejistoty, problémů, které se vynoří a překryjí běžné radosti žití tíživou dekou dusivých starostí. Slyšela jsem  mnoho bolestných příběhů, zranění a zklamání všech těch, kteří prostřídali již mnohé odborníky, psychology, psychiatry a různorodé poradny. Vyslechli mnoho protichůdných rad, pouček, nasměrování, vyslovili mnoho slov při konzultacích, terapiích a stále něco chybí.

Velmi ráda prozkoumávám nové techniky a způsoby jak porozumět a přiblížit se světu člověka, který přijde s nadějí,  že se mu bude žít lehčeji. Středem mé práce, k němuž přímo či nepřímo má veškeré mé úsilí směřovat, jsou děti. Mojí hlavní motivací k sandtray výcviku byla právě snaha, naučit se techniky, které by mě ke světu dětí přiblížily.

Od prvního setkání pro mne bylo překvapující, jak moc se dospělí lidé ve výcviku nechají “strhnout” silou okamžiku, a jak intenzivní prožitky a objevy se při práci na pískovišti ukazovaly. Velmi brzy mi bylo jasné, že sandtray není způsob primárně určený dětem, ale může být velmi obohacující i pro dospělé, kteří si již běžně v životě nedovolí „jen“ být sami se sebou a vyjadřovat se skrze hru.

 Moje vlastní zkušenost s pískovištěm byla velmi silným zážitkem. Uvědomila jsem si svůj posun od prvního dne, kdy jsem vstoupila do místnosti, kde bylo všechno tak, jak to nemám ráda. Spousty hraček a figurek na mnohých poličkách mě zahlcují a mám tendenci utéct. Překvapení, že  některé kolegy takové prostředí uklidňuje. Zarazila mě moje nechuť, až odpor na písek sahat, i když si s pískem docela ráda v běžném životě pohrávám.  Potom přišel den, kdy jsem utvářela svůj večírek částí. Nikdy by mě nenapadlo, kolik emocí se při samotném tvoření vyplaví, jak rychle čas bude plynout aniž bych ho vnímala a hlavně, jak moc ze sebe ukáži, i když jsem se přihlásila jako dobrovolník, protože “tam něco utvořím v rámci učení se”.  Na začátku jsem nevěřila, že je možné, aby jakýkoliv způsob práce tak rychle vtáhl člověka k sobě samému, k jeho niternosti. Obraz jsem si vyfotila a doma se k němu vrátila. Největší moment překvapení pro mě byl, že jsem mu najednou v teple domova porozuměla jinak než při samotném jeho tvoření. Toto porozumění mimo terapeuta a jeho místnost,  pro mě nakonec znamenalo jiné porozumění celé situaci a zásadní posun v určité životní oblasti. Moment, který si připomínám, když pracuji s klienty.  Věřím, že i u mnohých z nich se změny budou dít až dlouho potom, co pískoviště i místnost opustí.

Dnes již mě otevřené police neděsí, dávají mi jistotu, a když zavřu oči, vím přesně,  kde některé z figurek najdu. Jistota v životě plném nejistot. Věřím, že pro mnoho klientů, kteří do poradny v Kolíně chodí, může být už jen vědomí, že vždy naleznout to co potřebují na daném místě, velmi podpůrné a uklidńující. 

Ve své práci možnosti, které jsem si osahala nemám. Pískoviště jsem pořídila přenosné, tak,  aby se dalo uklidit. Figurky mám dost rozmanité, mnohé z nich jsou figurky z Playmobilu. Hračky jsou v krabičkách, které se snažím, alespoň,  po místnosti rozprostřít vždy ve stejném sledu. I moji klienti často hledají jistotu, která jim v životě právě chybí, i oni jsou často přehlceni radami a nároky a já se opírám o svoji vzpomínku, jak mnoho vystavených věcí může v určitou chvíli převálcovat. Při práci klientů mě nepřestává překvapovat, jak moc se nechají pískovištěm vtáhnout, jak se na jejich tělech a výrazech obličeje zrcadlí proces výběru a umisťování figurek, jak jsou zaskočeni tím, že si dovolili ukázat obrazy, které sami před sebou skrývali.  Někteří dospělí mi říkají, že se těší  jak uvidí, co se objeví  příště. Naše životy jsme obalili slovy, která nás měla  propojovat a nakonec mezi námi začala stavět hradby. Písek dovoluje i dospělým, vidět své životy v zorném poli, které by si do slov nedovolili promítnout.

Pro osvojené děti je ke zpracování často  náročné téma jejich kořenů a biologické rodiny, kde vidím pískoviště jako další možnost k odžití těžkých či nepříjemných životních událostí a jejich vlastní tvorbu své knihy života. Pořízené fotografie potom mohou sloužit dále k vytvoření jejich aktuální knihy. Nápad, který jsem ještě nerealizovala a nemohu jej blíže popsat.

Obrovský potenciál sandtray vidím   v  možnosti práce více členů rodiny na jednom pískovišti nebo paralelně na dvou pískovištích. Prostředek k nahlédnutí do vidění, prožívání a smýšlení druhého a hledání cesty k sobě navzájem. Domnívám se, že to je přidaná hodnota pro všechny, kteří pracují s celým rodinným systémem.

V současné pracovní pozici  pro mne sandtray bude vítanou možností, jak klientům nabídnout další způsob k řešení životních výzev a problémů.